O ČEM A JAK KOMUNIKOVAT Komunikace je velice důležitou součástí péče o seniory. Je to vlastně druh terapie. Díky komunikaci je možné zjistit, jaká je úroveň myšlení seniora, stav jeho vědomí, jaký má náhled na svůj život, co ho trápí nebo naopak těší. Bez těchto znalostí je péče o něj pouze poloviční. Již dříve jsem zmínila, že komunikace s ním musí odpovídat jeho psychické „formě“. Jestliže má výpadek paměti, nepřesvědčovat ho o tom. Jestliže s námi hovoří nesrozumitelně a nejasně, neopravovat jej. Jestliže si nás plete se svými dětmi, nechat ho při tom. Senioři, se kterými se denně setkávám, jsou ve většině případů schopni běžně a realisticky komunikovat. U takovýchto seniorů vyvstává otázka, o čem a jak s nimi hovořit. Jakými tématy se zabývat a jaká třeba vynechat. Je něco, o čem by se mělo raději mlčet? Z vlastní zkušenosti vím, že senioři chtějí hovořit o všem. Chtějí zavzpomínat na mládí. Chtějí se pochlubit, jakou mají nebo měli pěknou zahrádku. Jak se o ni starali, dokud ještě mohli. Hodně se mnou hovoří o své rodině. Jak jim rodina pomáhá, stará se o ně. Ale někdy také o tom, jak je zklamala. Jak si děti od nich vzaly, co mohly, a nechaly je napospas osudu. Hovoří se mnou o svých nemocech. Jsou i takoví, kteří se nebojí mluvit o smrti. Co já na to? Nebráním se žádnému tématu. Ocením každou jejich dřívější i současnou práci. Raduji se s nimi z jejich úspěchů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274589
Pochválím jejich děti, které je pravidelně navštěvují v některém z ústavů nebo u nich doma, uklidí, nanosí uhlí a podobně. Poradím jim, jak se nejlépe bránit různým nemocem, jak jim předcházet. Jak by mohli cvičit úměrně jejich možnostem a rozvíjet tak své omezené schopnosti. Nevyhýbám se ani hovoru o smrti, pokud takové téma nastolí. Vím, že někteří lidé o tom potřebují hovořit, protože cítí, že se se smrtí zanedlouho setkají. Chtějí být připraveni. Chtějí vědět, co je čeká. Jaké to bude. Nemohu s nimi vést žádné odborné řeči. Na to nemám žádné odborné vzdělání. Mám jen dlouholetou školu života. Odborné řeči oni ani neočekávají. Potřebují především uklidnit svou duši. Cílem mého povídání se seniory je odpoutat jejich mysl od jejich myšlenek na chatrné zdraví, ubývající síly, starosti o svou budoucnost. Snažím se je povzbudit, dodat sílu nevzdávat se, nalít kapku optimismu nebo dát naději. Ne falešnou naději. Tu nikomu nevnucuji. Snažím se dát naději tam, kde je skutečně někde ukrytá. Komunikace je základním prostředkem k získání důvěry. Zřejmě bych nemohla u svých seniorů vydržet tolik let, kdybych nebyla schopna získat jejich důvěru. Senioři jsou velice citlivé duše. Během rozhovoru bezpečně rozeznají, zda s nimi člověk mluví upřímně nebo falešně. Zda s nimi hovoří se zájmem nebo z donucení, protože je v práci. Podle toho se pak sami zachovají. Pokud zjistí, že jejich ošetřovatelka není jen dělnicí jejich těla, ale také i duševní terapeutkou, že s nimi hovoří na rovinu jako s rovnoprávným člověkem, pak nemají problém se jí svěřovat. Naopak si rádi
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274589
postýskají, někdy popláčou, zanadávají, nebo naopak o to raději vyprávějí střípky ze svého dlouhého života. Naučila jsem se seniorům naslouchat. To je velice důležité. Ne jim jen něco diktovat, upozorňovat, případně vyprávět. Oni se často sami potřebují vymluvit. Zvláště ti senioři, kteří jsou doma nebo v ústavu osamoceni a mají jen málo příležitostí s někým pohovořit o tom, co je zajímá.
Mobilní nafukovací vanička je jednou z nezbytných pomůcek ošetřovatelky k péči o seniora 100 Ukázka elektronické knihy