MODRÝ DIAMANT
vyzývalo návštěvníky, aby k zámku nepřijížděli po silnici, ale připlouvali na člunech. Působilo to impozantně a zároveň absurdně. Jako takové marnivé obnovení něčeho, co bývalo rozmařilé a výstřední. James Bond stál na vzdáleném konci příjezdové cesty a prohlížel si scenérii, kterou měl před sebou. Bentley nechal na parkovišti schovaném v lese. Očekávalo se, že hosté hodí dvacáté století za hlavu a zbylých sto metrů přes jezero dojdou pěšky. V rozestupech tu hořely pochodně, odrážely se na tmavé hladině, ve dvou bronzových kotlech po obou stranách vstupních dveří plápolal oheň. Jason Sin si jistě liboval v teatrálnosti. Měsíc byl v úplňku, na noční obloze tvořil dokonalý kruh. Kapela hrála píseň La vie en rose – Bond ji znal dobře. Bylo kolem devíti hodin a většina hostů již dorazila; muži ve společenském obleku, ženy v hedvábných šatech a kožešině se šperky, které jistě byly buďto vypůjčené, nebo nepravé. Bond se protlačil dopředu a následoval je. Přivábilo ho teplo, světlo a hlasitá hudba. U vchodu mu číšník podal skleničku šampaňského. Usrkl si a zjistil, že nejde o Cristal, jak sliboval Lancy Smith, ale stejně ucházející Dom Pérignon ročník 1953 – sice ještě mladý, přesto vynikající. James se nacházel ve vstupní dvoraně, vysoké a prostorné, se širokým mramorovým schodištěm vedoucím do horních pater. Hned však pochopil, že jsou pro hosty tabu. Stál před ním Němec, holohlavý, zavalitý, se založenýma rukama, sice oblečený do společnosti, ale rozhodně nešlo o hosta. Byl odměřený a nehybný, jako by na sobě měl brnění, které se ostatně vyskytovalo po obou stranách. Vlastně by vůbec nevypadal směšně, kdyby v ruce držel halapartnu. Bond se na něj usmál a pozvedl šampusku. Muž ani nehnul brvou. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274559