Foto archiv redakce
Historie
o Balabánově tvorbě jako o čiré beznaději — vždyť i to dobré se nakonec zvrhne v tragické, i ta naděje padá komínem a všechny udusí. Ovšem ještě častěji jsou tyto pocity cestou k poznání, nutnosti a naléhavosti cosi udělat, aby se náš život nezastavil. Sotva se někde postavy ocitnou, pocítí úlevu i smutek, cítí třeba narůstající zlobu, cítí, že se v nich konečně cosi zvedá — vždy je to výzva k doslovnému i existenciálnímu pohybu. Pevný jak helvétská víra
Jaký jiný pohyb pak lze čekat ve městě, jakým je Ostrava, která si i do svého oficiálního loga dala tři vykřičníky, aby to baníkovské a hospodské „pičo“ fotbalových a nočních barabů bylo všem z republiky jasné, aby věděli, do jakého města to přijíždějí. Sám Balabán měl k Ostravě značně ambivalentní vztah, což vyjevuje i prostřednictvím svých postav, pro něž s vlakem ujíždělo „i všechno to nepřátelské, čemu malý Hans říkal Ostrava“. Balabánův rod pocházel původně z Vysočiny, z dlouhého a vážného rodu evangelíků. Shodou
nešťastných historických okolností se ocitl v Ostravě, kde byl jeho otec nucen tehdejším soudruhům dokázat svou přináležitost k pracujícímu lidu. Bylo už dost mytizace Ostravy, ale je její historickou vlastností to, že je — jak s oblibou říkává literární historik Petr Hruška — jakýmsi podivným přístavem, což reflektoval též Balabán. Je to město krajností — hrubé a zároveň velmi křehké jako ožralý dělník v hospodě, který se dokáže šíleně utrhnout i žensky rozněžnit. Vyrůstat na nově vznikajících nehostinných sídlištích, nechat se šikanovat od sadis tických soudružek učitelek, které byly ze šatnářek a vychovatelek narychlo „aprobovány“, aby bylo možné vyučovat v nejrychleji se zalidňujícím městě tehdejšího Československa — a při tom všem zůstat „pobožný“. Usebranost Vysočiny tady musela být po zákonu drcena a Jan Balabán musel být oproti svým vrstevníkům rozpolcený, jako je hřbitov ve Sněžné rozdělený zdí na evangelický a katolický. Dnes je zde pohřben. Do Ostravy se sjížděli dělníci ze všech koutů střední Evropy s jakousi jednorázovou nadějí — rychle
se nastěhovat a ještě rychleji si vydělat a pak pryč, jenže mnoho z nich tu nakonec uvízlo, město už je nikdy nepustilo. Jan Balabán a performer a malíř Jiří Surůvka společně promýšleli genius loci tohoto města. Balabán obrazně pojmenoval Ostravu velmi expresivně jako „hořící hnízdo“ a později se v jedné ze svých povídek inspiroval právě Surůvkou, jenž viděl Ostravu jako mucholapku — jestliže chce člověk z Ostravy utéct, bude to jedině za cenu ztráty duše: Svobody lze dosáhnout jen za cenu odtržení končetiny. Uvědomil jsem si souvislost tohoto děje s mým vztahem k rodnému městu, proklínám je, nenávidím a opovrhuji jím, a na druhé straně mám strach, že definitivní pokus o odtržení se z tohoto místa by znamenal vytržení mého jádra — duše. Takto to napsal Surůvka v časopise Landek, jejž Balabán spoluzakládal, podobně jako později stejně „slavné“ periodikum Obrácená strana měsíce. Člověk musí být pevný jak helvétská víra, aby odtud neodešel, ale také
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274554