nechtěl odjet, tak by tam jeden z nás mohl zajít a nějak ho zabavit, i když nevíme kdo. A taky nevíme, co by mu řekl, protože i když to neřekneme nahlas, tak se ho všichni bojíme. Cestou potkáme Bohouše, kterej má hroznou radost, že nás vidí, a ptá se, jestli může jít s náma. Je jasný, že když mu řekneme, že nesmí, tak se ho nikdy nezbavíme, a navíc začne brečet nebo kvílet. Takže se musíme vymluvit, že jdeme všichni domů, a dělat, že opravdu jdeme všichni domů, a tím se to zdrží. „Já nemůžu domů,“ šeptá Viktor, „babi by mě už určitě nepustila.“ A tak jde se mnou, Bohoušovi řekneme, že musím Viktorovi dát něco do školy, a chvíli čekáme u nás v předsíni. Mamka vykoukne: „Co tu děláte?“ Že čekáme, až zmizí Bohuš, jí samozřejmě říct nemůžeme, protože by se hned ptala, proč by s náma nemohl jít a tak. Tak říkám, že jsem jenom Viktorovi zapomněla dát učebnici, a dám mu svoji učebnici matiky. Mamka na mě divně kouká, co to má jako znamenat, a Viktorovi řekne: „Tvoje máma je herečka, že jo?“ Viktor kývne. Mámu hrozně zajímá, kde hraje, ale nic z toho, co Viktor říká, nezná. Mě to nezajímá vůbec a už chci jít. Vykouknu, Bohouše nikde nevidím, tak se vracíme zpátky. Zase se posadíme na stromy a Král zase jenom chrchlá na zahradě a na dvoře, nejede nikam, přeskládává válce slámy, nuda. Jednou vyjde ven jeho žena, má zavázanou ruku a potřebuje, aby jí otevřel sklenici s okurkama. „Podle mě by bylo lepší, kdybysme šli k někomu jinýmu,“ řekne Franta, kterej už mě začíná štvát, „tady je to jenom ztráta času.“
92
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274455