a tak dále. Příbuzní tedy zůstávali na svobodě, aniž by však měli skutečnou svobodu (Gabor 1950: 139; Kovačević a Rastoder 1989: č. 94; Jovanović 1990: I, 206; Perućica 1990: 115, 117–118, 146; Simić a Trifunović 1990: 118, 154; Krsmanović 1990: 93). Když začala roku 1948 jugoslávská revoluce likvidovat svoje vlastní děti, nezůstávali stranou ani rodinní příslušníci straníků. Stejně tak všichni, kteří rodinám informbyrovců zkoušeli pomáhat, se vystavovali nebezpečí, že se dostanou do vězení. Mezi vězni, kteří už seděli, totiž byli právě takoví, obvinění z napomáhání rodinám zatčených (Gabor 1950: 139; Knežev 1988: 30; Perućica 1990: 117–118, 146; Hrast 1991: 203). Rovněž děti rodičů, kteří sympatizovali s Informbyrem, musely nést břímě obvinění. Když byly ještě ve školce, uskutečnilo se rodičovské sdružení, které následně požadovalo jejich vyloučení ze zařízení, aby se tak zabránilo tomu, že by „dítě informbyrovce mohlo mít škodlivý vliv na jiné“. Starší děti kvůli rodiči „zrádci“ byly vylučovány z vysokých škol nebo studentských kolejí (Knežev 1988: 28; Jezeršek 1989: 54;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274306