a tak dále. Příbuzní tedy zůstávali na svobodě, aniž by však měli skutečnou svobodu (Gabor 1950: 139; Kovačević a Rastoder 1989: č. 94; Jovanović 1990: I, 206; Perućica 1990: 115, 117–118, 146; Simić a Trifunović 1990: 118, 154; Krsmanović 1990: 93). Když začala roku 1948 jugoslávská revoluce likvidovat svoje vlastní děti, nezůstávali stranou ani rodinní příslušníci straníků. Stejně tak všichni, kteří rodinám informbyrovců zkoušeli pomáhat, se vystavovali nebezpečí, že se dostanou do vězení. Mezi vězni, kteří už seděli, totiž byli právě takoví, obvinění z napomáhání rodinám zatčených (Gabor 1950: 139; Knežev 1988: 30; Perućica 1990: 117–118, 146; Hrast 1991: 203). Rovněž děti rodičů, kteří sympatizovali s Informbyrem, musely nést břímě obvinění. Když byly ještě ve školce, uskutečnilo se rodičovské sdružení, které následně požadovalo jejich vyloučení ze zařízení, aby se tak zabránilo tomu, že by „dítě informbyrovce mohlo mít škodlivý vliv na jiné“. Starší děti kvůli rodiči „zrádci“ byly vylučovány z vysokých škol nebo studentských kolejí (Knežev 1988: 28; Jezeršek 1989: 54;
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274306
Kovačević a Rastoder 1989: č. 27; Marić 1989: 89). Cílem nátlaku mocenských orgánů na rodiny sympatizantů Informbyra bylo dosáhnout toho, aby se jich jejich rodiny zřekly. Především od manželek se žádalo, aby se rozvedly, stejně jako to praktikovalo svého času gestapo v případě manželek odpůrců národního socialismu. Bylo jim vysvětleno, že jejich manželé budou odsouzeni k dlouholetým trestům odnětí svobody, a ony mají ještě celý život před sebou. Musejí myslet především na sebe, bylo jim řečeno, a na děti, o které se musí někdo postarat. Když to nestačilo, následovalo přesvědčování, že manžel je nemorální, že má tajnou známost s jinou. Vyšetřovatelé tlačili na jednotlivé vězně, aby jim podepsali přiznání, že na svobodě žili s více ženami a že s nimi měli mimomanželské děti − ta byla předkládána jejich manželkám. V případě, kde si byli všichni naprosto jisti, že dotyčný v žádném případě s ženami neměl kontakty, nevadilo ani to: musel být „teplouš“. Další oblíbená metoda, která se používala: členky komunistické strany byly přesvědčovány, že nemůžou být ve vztahu s člověkem, o kterém se ví, že stranu zradil.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274306
Dokonce zaznívala i pohrůžka, že jim bude přičítána obrana manželovy viny, protože kdo by věřil tomu, že žena nic neví o tom, co dělá její muž. A skutečně bylo mezi vězněnými ženami poměrně hodně takových, které byly něčí manželkou, sestrou nebo dcerou. Na Golém otoku byla například držena Miljuša Jovanovićová, sestra Arsa Jovanoviće,20 a to kvůli bratrovu údajnému útěku do Albánie21 (La Jugoslavia 1949: 81; Kovačević a Rastoder 1989: č. 43; Perućica 1990: 118; Simić a Trifunović 1990: 78; Milanović 1990a; Logar 1991: 288; Celić 1996: 97). Jugoslávské mocenské orgány tedy pokračovaly v někdejším pojímání práva, podle kterého například v Srbském knížectví roku 1880 velitelství okresu Golubački zatklo ženu a dvě děti jistého podezřelého, neboť jeho samotného se jim nepodařilo zadržet (Kanitz 1985: I, 213). Hlavní část vězňů tvořili muži, neboť v převážně patriarchální společnosti byla politika především jejich doménou. Pro mnohé z nich bylo nejtěžší pomyšlení na vlastní ženu: zda ho odsuzuje a zda je mu věrná, jak vychovává děti a podobně. Dříve či později každého z nich začaly nahlodávat pochybnosti:
Ukázka elektronické knihy