kteří ženám nerozumí, tvrdí, že taková kombinace je v přírodě velmi vzácný jev. Nemá smysl se hádat, protože to vypadá, že každý má v tomhle jasno… Návrat do rodného a známého města není vždy plný sentimentu a slz. No, Jevhenija měla štěstí. Nabídli jí televizi. Všichni si mysleli totéž: „Krásní lidé mají vždycky štěstí!“ Uslintaní dědci dodali, že je spolehlivá a perspektivní. Nikoho z nich ani nenapadlo, že ve skutečnosti je všechno jinak, protože ona se tu objevila zcela náhodou. Nikdo ovšem nevěřil, že to je náhoda, a i ona sama zapochybovala, protože všichni jsou nyní přesvědčeni, že v životě se nic náhodného nestává. Takže je těžké se s někým hádat, protože každý má vlastní zkušenost, vlastní pravdu. Navíc v tomto konkrétním případě byli všichni až příliš chytří. Pokud zapochybujete, mohou se radikálně zeptat: „A co tady není jasné?“ Život ovšem není televizní obrazovka. Není ani tak plochý, ani tak vzdálený od toho namodralého blikání. Zpočátku šlo jen o prášky na spaní, které vysoušely hlavy jak hrušky na peci. Neustálé napětí, výtky, náznaky, že do éteru se pokaždé musí s něčím novým, ji vyčerpávaly natolik, že ji ani tabletky neuchránily před depresí. A od šéfů slyšela pořád totéž, jen s o to větším rozhořčením: „Vyber si tým, makej, pak to bude vidět, nesmíš se zastavit…“ Stále tytéž výčitky, tytéž připomínky: „To je zajímavé,“ nepopíral vedoucí redakce, „ale pochopte, že to není žádný objev. Musíte přijít k divákovi s něčím novým. Doufám, že mi správně rozumíte.“ Nedokázala pochopit ty prázdné výroky, slova, která dělala z průměrnosti přemoudřelé chytrolíny. „Ano, máte univerzitní vzdělání, ale chybí vám kontakt se životem,“ to už byl opravdu vrchol, navíc je nutné předpokládat, že život zná jen on sám, a rozloha toho života má velikost postele pro dva. V takové situaci je to od prášku na spaní k láhvi jen krůček. Nebyla první ani poslední. Tak například Markéta, která tak 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274305
otrocky před kamerou předčítá ty své ,Travel News‘, možná dodnes neví, kde je Kuvajt a kde Klondike. Ale velmi dobře ví, kdo byl na počátku její kariéry, kdo ji udržuje teď a kdo na ni čeká v budoucnu… Jen režisér to věděl přesně, když na ni řval: „Nikdy se nevdáte, když budete číst tak špatně…“ Hm, všechno je mnohem složitější. Cizí texty a jejich vlastní životy jsou zcela odlišné věci, pomyslela si Jevhenija, když se zahleděla na okno, za nímž se už rodil nový den. Pak se jí pohled stočil na stůl, kde se kouřilo z šálku kávy. Té ranní siestě překážely všelijaké papíry, výstřižky z novin, svého času se dožadovala hromada knih a alb. Jevhenija byla tak nervózní – nemohla se soustředit na nic, co leželo na stole, táhlo ji to zpět do postele a její hlava zmizela v měkkém polštáři. Když konečně vstala a ocitla se před zrcadlem, nemohla se poznat. V těch okamžicích připomínala její tvář dobře vykynuté těsto. „Hrůza. Co se to se mnou děje?“ Zeptala se nahlas, ale stěny neodpověděly. Uvědomila si, že dneska do práce nepůjde. Zůstane doma a počká, až se zase stane sama sebou. Vytřeštila oči, když se ozval zvonek. Její tělo vyletělo jak struna, protože tak brzy nikoho nečekala. Při pohledu do kukátka viděla, že dotyčný se na ně také přilepil. „Kdo je tam?“ zeptala se. „Já.“ Odpověď ji uspokojila, protože se tak nějak shodovala s její náladou. Otevřela dveře jen natolik, aby viděla, kdo je za nimi. Za dveřmi stál Kosťa s láhví vína v ruce a prosil ji, aby ho pustila. Když se za ním dveře zavřely a on se ocitl v chodbičce bytu, opřel se zády o dveře a díval se na ni. Stála před ním v bílé průsvitné noční košili. Prsa se jí zakolébala tak, jako by čekala jen na něj. Kosťa nemohl odpoutat pohled od jejích bradavek, které vypadaly, že už už vyletí z lehoučkého hedvábí. Odtrhl pohled od jejích prsou a oči mu klouzaly níž a níž. Láhev červeného vína 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274305
stále třímal v ruce. Cítil, jak se celý naplňuje nezadržitelnou energií a příboj mořské vlny ho postupně sráží. Padá na kolena, láhev nechává odkutálet tiše chodbou. Na kolenou se natáhl k Jevheniji, políbil jí nohy a ona ho hladila po vlasech, dokud místo rukou neucítil její jemnou hedvábnou noční košili. V ložnici voněla káva, která sotva rozptýlila nedávnou energii těl, nedávné milování. Kosťa se začal rychle oblékat, zdálo se, že vlastně někam pospíchá. Ona mezitím stála ve dveřích ložnice v jeho košili, která byla ještě cítit atmosférou ranního města. V rukou se jí houpala téměř zapomenutá láhev vína. Usmála se a natáhla ruce ke stropu a on tehdy uviděl všechno tak, aby znovu zaměnil den za noc. Kosťa Baršnycja. S takovým jménem v show businessu velkou kariéru nenaděláte. Zjevně proto vystupoval v estrádě vždy jako Kosťa. Tady ve městě už ho všichni znali, stávalo se, že si často prozpěvovali melodie jeho písní. Kosťa byl vysoký jak smrk. Takové se kdysi vázaly do vorů. Vyhublá, bledá tvář vyvolávala dojem, že v životě neviděl slunce. Byl vysoký, ale nijak pohledný muž. Nepatřil k těm, na jejichž koncertech puberťačky šílí a hází na scénu kalhotky. Měl skvělou barvu hlasu, takže možná proto mu psali pěkné texty. On sám texty k písním nepsal, ačkoliv se pokusil, nevyšlo to. Zpíval texty jiných lidí a někdy si stěžoval, proč jemu se to nedaří. Teď už nikam nespěchal. Vychutnával cigaretu, na stole ve sklenici odstávalo víno. „Kde je Slavko?“ zeptal se a vypustil další dávku kouře. „Copak ho neznáš?“ Jevhenija to řekla tak, jako kdyby čekala, že přesně tohle ho zajímá. „Stará se.“ „Ano, všichni se staráte…“ „Shání peníze. Dostaneš nové korále.“ „Přišel ses posmívat? Ani to nezkoušej… Vidíš na stole ty papíry, šeky mi nosí, chtějí peníze. On potřebuje peníze. A vím já, kolik má dětí?“ 100 Ukázka elektronické knihy