JENNI FLETCHEROVÁ
„Ano.“ Jeho reakce ji zřejmě zmátla. „Matka o nich měla knihu. Jako malá jsem si prohlížela obrázky. Odjakživa jsem se tam chtěla podívat.“ „Hm.“ Nevěděl, co si o tom má myslet. „Nejspíš jste o mně opravdu slyšela velmi zajímavé historky, slečno Harperová. Odjakživa jsem si lichotil, že jsem přitažlivější než drolící se kámen.“ „Tak jsem to nemyslela. Nejde o samotné hradby – spíš o tu představu. Svobodu dělat něco, co chci. To potřebuju, svobodu.“ „Svobodu.“ Zamyšleně to slovo zopakoval. Jak málo jí měla, když byla ochotná kvůli ní tolik riskovat? Ve vzpomínkách se vrátil k jejich prvnímu setkání, kdy ho napadlo, že vyrůstala ve věži – v pohádkovém vězení, které se podobalo tomu, do jakého ji zavřel včera večer. Jaká ironie, že jí vzal to jediné, po čem toužila. Ale možná ještě není pozdě. Zdálo se, že jeho omluvu přijala, a vycházeli spolu líp než včera. Od rána se zatím nevyjádřila, že ho nenávidí – to byl pokrok –, a to, co jí řekl, myslel vážně. I když by se mu její peníze hodily, přál si i to, aby byla spokojená. Z nějakého důvodu mu to teď připadalo mimořádně důležité. Možná ještě dokáže jejich vztah napravit a přesvědčit ji, aby si ho přece jen vzala… „Co kdybych vás nejdřív provedl po našem sídle? Taky tu máme moc pěkné hradby.“ Věnoval jí okouzlující úsměv, který jen málokdy nepřesvědčil ženu, aby udělala, co chtěl. Ale zdálo se, že se slečna Harperová víc zajímá o snídani. „Hm.“ Byla tak zabraná do toho, aby si namazala na topinku další vrstvu marmelády, že mu nevěnovala pozornost. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274290