MAYA BLAKEOVÁ
Vzpomněl si, že Adir mluvil o dopisech, které mu matka kdysi psala. Prý se mu v nich vyznávala z lásky, kterou k němu chovala. Pro Zufara to byl důkaz, že právě Adir byl tím vyvoleným, pro něhož si matka střádala veškeré city. Na legitimní děti jí už nic nezbývalo. Pro ně měla jen chlad a skryté pohrdání. Přesto se jeho přesvědčení neshodovalo s faktem, že Adir na matčině pohřbu přetékal vzteky. Napadlo ho, že matka nakonec nejspíš přestala milovat i jeho. Bylo by to logické. Vždycky dávala přednost sobě. Luxus a prestiž jí byly vším. Nakonec toho měl Zufar dost. Řekl si, že přemýšlení o matce a minulosti už bylo dost. Opřel se lokty o stůl a pustil se do nahromaděné práce. Nemohl se však soustředit, a tak postupoval velmi pomalu. Když na dveře zaklepal jeho osobní tajemník, Zufar odhodil pero. „Vaše Veličenstvo, vaše příští schůzka byla zrušená. Dcera ministra zahraničních věcí náhle onemocněla. Už jsem nechal poslat květiny.“ Zufar v duchu vydechl úlevou. Ministr zahraničí byl servilní mluvka, který dovedl hodinu mluvit o věcech, jejichž vyřízení by jinému člověku zabralo maximálně deset minut. „Zrušte na příští tři hodiny i další schůzky, které mám,“ řekl a vstal od stolu už nadobro rozhodnutý, že k rozdělané práci se hned tak nevrátí. „Samozřejmě, Vaše Veličenstvo. Mám na tu dobu zařídit něco jiného?“ „Sdělte doprovodu mé ženy, aby neodjížděli beze mne. Půjdu na otevření nemocnice s ní.“ Pokud vladařův příkaz osobního tajemníka překvapil, rozhodně to na sobě nedal znát. Udělal si spěšnou poznámku do tabletu, uklonil se a pospíchal pryč splnit příkaz. O deset minut později už Zufar čekal v limuzíně na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274283
NEVĚSTA NA ZÁSKOK
Nieshu. Díval se, jak se blíží k vozu, a opět nechápal, jak ji kdysi mohl považovat za obyčejnou. Sluneční paprsky si hrály v jejích nádherných hustých vlasech, které měla učesané do jiného umně vyvedeného uzlu. Zelenomodré šaty, do nichž se převlékla, zdůrazňovaly její štíhlý pas, od něhož se až ke kolenům rozšiřovala kolová sukně. Pod ní byly vidět Nieshiny dlouhé, hezky tvarované nohy, které vězely v designérských lodičkách s vysokými podpatky. Zufar si všiml, že si Niesha vzala smaragdový náhrdelník, který jí přede dvěma dny věnoval. Jeho nitro naplnilo radostné uspokojení. Náhrdelník byl součástí kolekce šperků, která patřila jeho babičce. Smaragd, který v něm byl zasazený, patřil sice k menším kouskům, ale Nieshe úžasně slušel a navíc se skvěle hodil k šatům. Znovu musel uznat, že jeho žena je prostě překrásná. S pokorou na ni hleděl, a když si s obdivem prohlížel její jemné lícní kosti a široká ústa, pocítil příval prudké touhy. Rychle si poposedl tak, aby erekci zakryl, protože řidič už Nieshe otevíral dveře a Zufar nechtěl, aby si toho všimla. Jeho krásná žena vklouzla vedle něj a překvapeně vykulila oči. „Co tady děláš?“ zeptala se podezíravě. „Momentálně nemám žádné povinnosti.“ „Takže ses rozhodl jít na slavnostní otevření se mnou?“ Zufar pokrčil rameny a sáhl po bezpečnostním pásu. „Hrozí mi, že přijdu o postavení nejoblíbenější osoby v Chalíi,“ pronesl lehce. Niesha však jeho úsměv neopětovala. „To tedy rozhodně nehrozí, a i kdyby, vím, že nejsi ješitný, takže pro tvou přítomnost tady musí být jiný důvod.“ Nepřestávala si svého muže obezřetně prohlížet. Kolona vozů se pohnula a zvolna opouštěla pozemky paláce. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274283
MAYA BLAKEOVÁ
„Co se děje, Zufare?“ vyptávala se. „Nevěříš, že obstojím?“ V hlase jí znělo dotčení. „Kdybych si myslel, že to nedokážeš, neuložil bych ti to,“ konstatoval Zufar. Začínal být popuzený, že ho Niesha nutí cokoliv vysvětlovat. „Tak tedy proč? Nezapomínej, že jsem v pracovně viděla tvůj itinerář.“ Zufar toužil být po jejím boku, nic víc a nic míň. Vysvětlit to své ženě však nedokázal. „Někdo by ti mohl klást otázky ohledně Galily.“ „A ty jsi přesvědčený, že bych na ně nedokázala odpovědět,“ konstatovala Niesha. „Rozumím.“ Zufar v duchu zaúpěl. Říkal si, že měl raději zůstat v pracovně, kde na něj čekala spousta práce. Zjevně tu nebyl vítaný, a ono zjištění ho podráždilo. Připomnělo mu to dobu z dětství. I tehdy měl pocit, že jen překáží. „Nemyslím, že bych ti musel cokoliv vysvětlovat,“ odvětil nasupeně. Všiml si, jak Niesha užasle zamrkala. Pak se stáhla do sebe a Zufar by si nejradši vlepil pohlavek. Nějakou dobu cestovali v hrobovém tichu. Nakonec Niesha sáhla do kabelky a vytáhla z ní jakýsi papír. „Původně jsem zamýšlela, že bych si v autě mohla ještě jednou pročíst svůj proslov, takže pokud ti to nevadí…“ „Klidně ho přednes mě.“ Niesha se zatvářila překvapeně, pak zrudla. Zufar se musel hodně přemáhat, aby ji pohlazením neujistil, že všechno je v pořádku. „To… to myslíš vážně?“ „Samozřejmě,“ odtušil. Niesha se na něj dlouho dívala, nakonec neznatelně kývla a uhladila papír. Pak si odkašlala a začala číst. Zufar jí pozorně naslouchal. Musel se hodně soustředit, aby se nenechal ukolébat jejím příjemně ochraptělým melodickým hlasem. Niesha přednášela s velkým zaujetím. Obsah proslovu byl prodchnutý 100 Ukázka elektronické knihy