„Ne, vážně mi povězte, děje se to někomu?“ Bouřlivý ohlas, prsty mezi rty, křik se slinami. Autíčka se už několik dní hrnou do Brooklynu, kempují, protože řekla, že bude číst, když ji prosili, pěkně prosili, a přestala se bránit a řekla, že bude číst. Slyšet Zoiu! Naživo! Její hlasivky a její hlas a jak zadrží dech v plicích a její srdce bije tam před tebou, můžeš ho, když se snažíš, když se opravdu snažíš, můžeš ho cítit! Její srdce! Uau! A přišli, joj, kdybyste je viděli, mají prochladlé duše a směšné účesy a všichni jsou trochu rozpul mě, jinak nemůžu dýchat! smutní. Teple dýchají. Násilí neznají. Kdo ví, odkud odevšad přilezli, a jsou tak mladí. Konečně je rodiče zase jednou nechali na holičkách. Jejich rodiče mají tak velký strach, ale oni nesmí mít strach, oni se chtějí otevřít lidem, a ne před nimi utíkat, oni budou muset vytrpět zločiny, protože jejich rodiče nechtěli ani pomyslet. Celá generace, opět, která se otevřela pohlavkům neznámých, konečně! „Důvěřujte všem! Buďte hafánci, psíčci, důvěřiví psíčci, šťouchejte packami a strkejte do nich čumáky a dělejte nevinné, myslím, že jste nevinní, vždyť jste úplně nevinní, hlavně buďte, čumáčci, to, co jste!“ Pečlivý, něžný, ohleduplný a laskavý. Ale hřbet nezapomene. Zvědavo hovadné. / Na začátku dvacátého století byla na tomto místě továrna na hřebíky. Po černém čtvrtku (krach na burze 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274255