J. S. Monroe
nemají volná lůžka. Nikdo je nemá. A to je ten problém. Kolik času potřebujete?“ otázka byla jasně adresována Stroverové. „Deset minut?“ „Zkuste ulovit fotku, pokud to půjde,“ navrhne Silas. Shoda s fotkou v cestovním pasu, který včera prošel celní kontrolou, by vývoj značně urychlila. „Ne bez svolení pacienta,“ zdůrazní Susie a střelí po něm pohledem. Tohle začíná být trapné. „Nechám to tedy na vás, dámy,“ pronese Silas. Chtěl Susie tento týden pozvat někam na večeři, ale jeho nadšení značně opadá. Po patnácti minutách se Stroverová vrací a usedá do auta, kde na ni čekal, vyřizoval telefonáty a cítil se jako blázen. Dokončila rozhovor s Jemmou. „Máte něco užitečného?“ ptá se jí Silas a strká klíček do zapalování. „Myslím, že něco skrývá.“
23 Sedím na kraji postele ve svém pokoji. Není moc velký – je to stísněný prostor v budově bývalého statku u hospody se starým schodištěm. Strop je nízký a místnost má neobvyklý trojúhelníkový tvar a dřevěnou podlahu se stopami po červotoči. Je tu jedno malé okno a tenká květovaná záclona, která stěží zastíní ranní světlo. Jediným osvobozujícím rysem je klavír postavený v rohu místnosti. Vypadá starobyle, možná na něj kdysi hrávali dole v baru. Dojdu až ke klavíru, posadím se na ošoupanou stoličku a nadzdvihnu víko. Klávesy jsou špinavé, některé z bílých jsou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274185
NEPAMATUJI SI SVÉ JMÉNO
odřené, ale klavír je naladěný. Tóny přicházejí snadno, což mě překvapuje. Po několikaminutovém hraní vstanu a přejdu k oknu, teď už klidnější. Mám odtud výhled přímo na School Road, včetně domu Tonyho a Laury na konci ulice. A pak spatřím Lauru, jak sama míří na vlakovou zastávku s kufrem na kolečkách. Tragická, osamělá postava. Vypadala jsem stejně, když jsem sem přijela? Nejradši bych se za ní hned rozběhla a řekla jí, že mě to všechno moc mrzí. Na druhou stranu vím, že cokoliv, co jí řeknu, ji nemůže uklidnit. Jenom by to všechno zhoršilo. Dívám se z okna, dokud Laura nezmizí z dohledu, a pak si lehnu na postel. Jsem unavená jako pes. Matrace je tvrdá jako kámen a nevěřím, že povlečení je čisté. Natáhnu se a přičichnu k polštáři. Voní po aviváži, to je co říct. Je to úleva, že můžu být na chvíli sama. Dnes ráno mi pokládali až příliš mnoho otázek, vyšetřovali mě jako zločince. Nejdřív doktorka Pattersonová, pak Sean, který na mě promlouval rusky zpoza stromu. Co to sakra mělo být? A nakonec konstábl Stroverová, která mě krátce navštívila za doprovodu doktorky Pattersonové. Pokládala mi rutinní otázky týkající se především mého příletu na Heathrow a toho, co si myslím, že se stalo s mojí kabelkou. Nebyla jsem schopná jí říct víc, než jsem řekla ostatním. Musím si všechno zapsat. Doktorka Pattersonová mě po výslechu doprovodila sem a požádala mě, abych si sestavila časovou osu událostí od svého příletu na Heathrow a vycházela ze svých každodenních poznámek. Říkala, že naším konečným cílem bude snaha tu osu prodloužit i do minulosti, do temnoty mého zapomenutého života, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274185
J. S. Monroe
a postavit ji na těch pár momentech, které si, zdá se, ještě pamatuji: můj příjezd na Heathrow 5, můj let z Berlína. Teď ale není žádná šance. Doktorka Pattersonová se mi líbí – říkala, že má dceru v mém věku – nechci ji zklamat. Nechci zklamat nikoho, a už vůbec ne Lauru. Doufám, že jednoho dne budu schopná jí vysvětlit, co se stalo v Německu, možná snad i to, proč jsem se tady objevila, v téhle vesnici, v jejím domě.
24 Luke je rád, že do Londýna nemusí dojíždět každý den. Jeho vlak má zpoždění a metro je narvané malátnými dojíždějícími, kteří mají zastřený pohled a vyhýbají se očnímu kontaktu. Jemma asi byla na své cestě z Heathrow jednou z nich. Luke si nedokáže představit, jak se asi musí cítit. Žádné šťastné vzpomínky, ale ani žádná zklamání, prostě život v přítomnosti – žít v přítomném okamžiku, jak vždycky všechny nabádá Laura. Musí zjistit, kdo Jemma je. A pokud při té příležitosti zjistí i něco málo sám o sobě, tím líp. Od té doby, co je sám, se cítí, jako by byl na rozcestí. Je příliš nesmělý na to, aby o tom mluvil se Seanem. Krize středního věku je pro všechny tak nudná. Jeho zesnulá žena často říkávala, že chlapi si buď najdou milenku, nebo začnou běhat maraton. Neudělal ani jedno. Odejít z celostátních novin k měsíčníku o klasických autech pro něj byl velký krok, ale když mu žena zemřela, jeho pracovní život se musel změnit, už kvůli Milovi. Klasickým autům přišel na chuť později, až když mu tchán v poslední vůli zanechal prastaré závodní auto 100 Ukázka elektronické knihy