J. S. Monroe
nemají volná lůžka. Nikdo je nemá. A to je ten problém. Kolik času potřebujete?“ otázka byla jasně adresována Stroverové. „Deset minut?“ „Zkuste ulovit fotku, pokud to půjde,“ navrhne Silas. Shoda s fotkou v cestovním pasu, který včera prošel celní kontrolou, by vývoj značně urychlila. „Ne bez svolení pacienta,“ zdůrazní Susie a střelí po něm pohledem. Tohle začíná být trapné. „Nechám to tedy na vás, dámy,“ pronese Silas. Chtěl Susie tento týden pozvat někam na večeři, ale jeho nadšení značně opadá. Po patnácti minutách se Stroverová vrací a usedá do auta, kde na ni čekal, vyřizoval telefonáty a cítil se jako blázen. Dokončila rozhovor s Jemmou. „Máte něco užitečného?“ ptá se jí Silas a strká klíček do zapalování. „Myslím, že něco skrývá.“
23 Sedím na kraji postele ve svém pokoji. Není moc velký – je to stísněný prostor v budově bývalého statku u hospody se starým schodištěm. Strop je nízký a místnost má neobvyklý trojúhelníkový tvar a dřevěnou podlahu se stopami po červotoči. Je tu jedno malé okno a tenká květovaná záclona, která stěží zastíní ranní světlo. Jediným osvobozujícím rysem je klavír postavený v rohu místnosti. Vypadá starobyle, možná na něj kdysi hrávali dole v baru. Dojdu až ke klavíru, posadím se na ošoupanou stoličku a nadzdvihnu víko. Klávesy jsou špinavé, některé z bílých jsou 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274185