o to, no, o to vaše srozumění… copak není možné, že právě ono srozumění tvoří jádro toho, co ji trápí? Že tenkrát, kdy jste ji viděl sedět celou sklíčenou v kavárně, přemýšlela právě nad ním?“ Zdálo se, že ta myšlenka Gustava omráčila. Na čas se odmlčel. Nakonec pravil: „To, co jste právě naznačil, mě ještě nikdy nenapadlo. Budu se nad tím muset zamyslet. Musím říct, že tohle mi ještě nepřišlo na mysl.“ Znovu se na chvíli odmlčel, na tváři ustaraný výraz. Načež zvedl hlavu a namítl: „Ale proč by se kvůli našemu srozumění trápila až teď? Po tak dlouhé době?“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Můžu se vás zeptat, pane Rydere, zda jste k tomuto závěru došel na základě vašeho rozhovoru?“ Znenadání na mě padla velká únava a zatoužil jsem, aby mě celé té záležitosti někdo zbavil. „Já nevím, opravdu nevím,“ odvětil jsem. „Stále vám to opakuji, tyto rodinné potíže… Jsem jenom cizí člověk. Jak to mohu posoudit? Prostě vám jen říkám, že možné to je.“ „Rozhodně se nad tím budu muset zamyslet. Už kvůli Borisovi jsem připraven prozkoumat každou možnost. Ano, budu nad tím muset zapřemýšlet.“ Znovu se odmlčel a zatvářil se ještě ustaraněji. „Napadá mě, pane Rydere,“ pronesl nakonec, „jestli bych vás mohl požádat ještě o jednu laskavost. Snad by vám nevadilo, až se příště uvidíte se Sofií, zaměřit se právě na zmíněnou eventualitu. Vím, že byste to učinil velice ohleduplně. Normálně bych vás o nic takového nežádal, ale v tomto případě myslím tady na Boriska, víte. Byl bych vám opravdu nesmírně vděčný.“ Prosebně se na mě zahleděl. A tak jsem si nakonec povzdechl a odpověděl: „No dobrá. Udělám pro Borise, co budu moci. Ale znovu vám musím zdůraznit, že pro někoho zvenčí, jako jsem já…“ Snad že jsme se o něm zmínili jménem, ale zrovna v tu chvíli se Boris s trhnutím probudil. „Dědo!“ vykřikl, pustil se mě a nadšeně se vrhl ke Gustavovi se zřejmým úmyslem ho obejmout. Ale na poslední
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274163
chvíli jako by se vzpamatoval a namísto toho napřáhl ruku. „Dobrý večer, dědečku,“ pozdravil s klidnou důstojností. „Dobrý večer, Borisi.“ Gustav ho jemně poplácal po hlavě. „Rád tě zase vidím. Jaký jsi měl den?“ Boris jen pokrčil rameny. „Poněkud únavný. Prostě takový obyčejný.“ „Dej mi chvilenku,“ ujistil ho portýr, „a já už všechno zařídím.“ Načež s rukou kolem vnukových ramen přistoupil k přepážce. Chvilku si s recepčním špitali hotelovou hantýrkou. Nakonec oba souhlasně přikývli a recepční podal portýrovi klíč. „Kdybyste šel laskavě za mnou, pane Rydere,“ pravil Gustav. „Ukážu vám, kde bude Boris spát.“ „No, víte, já mám ještě schůzku.“ „V tuhle hodinu, pane Rydere? Vy ale máte rušný život. V tom případě bych si dovolil navrhnout, že Borise odvedu a ubytuju sám, co říkáte?“ „Vynikající nápad. Byl bych vám velice vděčný.“ Doprovodil jsem je k výtahu, a než se za nimi zavřely dveře, ještě jsem jim naposledy zamával. Hned nato se ve mně vzedmul veškerý vztek i zklamání, jež jsem až doposud držel úspěšně na uzdě, bez jediného slova k recepčnímu jsem prošel halou a znovu vykročil do tmy.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274163
8
V ulici bylo ticho a prázdno. Chvíli mi trvalo, než jsem postřehl – o kousek dál, naproti přes ulici – kamenné podloubí, o němž se mi Sofie zmiňovala do telefonu. Zatímco jsem se k němu blížil, blesklo mi hlavou, jestli se náhodou nezalekla a neutekla. Ale vzápětí už jsem zahlédl, jak se ze stínu vynořila její postava, a znovu mě popadl vztek. Netvářila se tak zkroušeně, jak jsem očekával. Pozorně mě sledovala, a když jsem k ní došel, téměř nevzrušeně prohlásila: „Máš plné právo se na mě zlobit. Nechápu, co se stalo. Asi jsem byla zmatená. Máš plné právo se zlobit, já vím.“ Nenuceně jsem na ni pohlédl. „Proč bych se zlobil? Aha, už chápu. Ty mluvíš o tom, jak ses zachovala dneska večer. No dobrá, musím říct, že mě to kvůli Borisovi dost zklamalo. Zjevně ho to velmi zneklidnilo. Ale pokud jde o mě, není to upřímně řečeno nic, čím bych se dlouho trápil. Mám teď na práci spoustu jiných věcí.“ „Netuším, proč k tomu došlo. Vím přece, jak moc ses na mě spoléhal…“ „Ale já na tebe nikdy nespoléhám. Asi by ses radši měla uklidnit.“ Uchechtl jsem se a pomalu vykročil. „Pokud jde o mne, nejedná se vpravdě o nic zásadního. Odjakživa jsem plně připravený plnit své úkoly, ať už s tvou podporou, nebo bez ní. Zklamalo mě to jedině kvůli Borisovi, nic víc.“ „Udělala jsem velikou hloupost, to už je mi jasné.“ Sofie vykročila po mém boku. „Co já vím, asi jsem si myslela – musíš to vidět i z mé strany –, že když se s Borisem tak
103 Ukázka elektronické knihy