5. Zdeněk Hron a Hana Žantovská v Donnově světské lyrice
komičností veršů 31 až 41“175 (v nichž autor popisuje, jak bude jeho milá i v mužském převleku dráždit protřelé Francouze – protože ti se nenechají zmýlit – a zhýralé Italy – protože ti budou chlapce pronásledovat stejně jako dívku). Podle Wigginse přímočaře realistický výklad situace možný není – vážné a niterné pasáže se příliš okatě „tlučou“ s přepjatostí úvodních přísah a zaklínání i s nepokrytou komičností středních pasáží. Vzápětí nabízí Wiggins vlastní pojetí, v němž rozvíjí dramatické nápovědi originálu. Podle něj může být reálnou situací loučení, při němž se oba protagonisté odreagovávají humorem a svému veskrze skutečnému smutku ulevují hyperbolickou hrou. Převlek ženy za muže byl přece velmi častým prvkem alžbětinských komedií, takže si můžeme představit, že „mladá žena se stylizuje například do role Julie [hrdinky Dvou šlechticů veronských, hry, u níž můžeme, na rozdíl od dalších převlekových ‚pážecích‘ komedií Jak se vám líbí či Večera tříkrálového, s větší jistotou předpokládat, že byla v době vzniku této elegie už hrána] a recituje verše podobné těmto: A true-devoted pilgrim is not weary To measure kingdoms with his feeble steps; Much less shall she that hath Love’s wings to fly, And when the flight is made to one so dear, Of such divine perfection…
Na mluvčím pak je, aby odpověděl v náležitě teatrálním stylu, a on samozřejmě nezklame (jak také jinak, stvořil-li jej Donne) a improvizuje tak, že jedním dechem rozvíjí komediální situaci i vyjadřuje svou náklonnost.“176 Nutno přiznat, že Wigginsův výklad šestnácté elegie působí při jejím čtení jako velmi nosná varianta a zároveň pěkně ilustruje onu přitažlivou a provokující dvojpolárnost Donnových básní. Nemusíme ho samozřejmě akceptovat jako jediný a autoritativní, ale zajímavě rozkrývá možnosti originálu. V jeho světle také můžeme spíše přijmout Hronovo zvýraznění teatrálnosti a formálních prvků – kdyby bylo ovšem vyváženo citlivějším překladem druhé poloviny úryvku (takto je nám přece jen zatěžko si představit, jak by nějaká žena dokázala naslouchat veršům v Hronově překladu a neztratit přitom víru v city mluvčího). Na druhou stranu psychologický realismus Žantovské se ve světle Wigginsova výkladu jeví také jako ochuzující, byť tady si alespoň dovedeme milenku představit. Žantovská nám nabízí nerovný vztah s lehce mentorským, protektorským mluvčím (což je, nutno podotknout, výklad převládající, přijímaný a rozvíjený jinými kritiky), Wiggins poukazuje na nesrovnalosti takového výkladu a nabízí i možnost zajímavější, založenou na rovnocenném vztahu a hře, kterou ovšem prolíná skutečný cit. Wigginsův úhel pohledu můžeme při zkoumání překladů použít i dále a ptát se i u jiných „dramatických“ elegií, jakou situaci – a jaký vztah mezi mluvčím a adresátem či adresátkou – nám nabízí originál a jednotlivé překlady. Zajímavé je toto srovnání u slavné elegie To his Mistress going to bed. Začneme-li tentokrát nejprve u originálu, zjistíme, že i tento „poetický striptýz“, při němž si Donne hraje s fantazií čtenáře DeSa Wiggins: Donne, Castiglione and the Poetry of Courtliness, Bloomington: Indiana University Press 2002, s. 70. 176 Ibid., s. 71–72. 175 Peter
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274131