5. Zdeněk Hron a Hana Žantovská v Donnově světské lyrice
komičností veršů 31 až 41“175 (v nichž autor popisuje, jak bude jeho milá i v mužském převleku dráždit protřelé Francouze – protože ti se nenechají zmýlit – a zhýralé Italy – protože ti budou chlapce pronásledovat stejně jako dívku). Podle Wigginse přímočaře realistický výklad situace možný není – vážné a niterné pasáže se příliš okatě „tlučou“ s přepjatostí úvodních přísah a zaklínání i s nepokrytou komičností středních pasáží. Vzápětí nabízí Wiggins vlastní pojetí, v němž rozvíjí dramatické nápovědi originálu. Podle něj může být reálnou situací loučení, při němž se oba protagonisté odreagovávají humorem a svému veskrze skutečnému smutku ulevují hyperbolickou hrou. Převlek ženy za muže byl přece velmi častým prvkem alžbětinských komedií, takže si můžeme představit, že „mladá žena se stylizuje například do role Julie [hrdinky Dvou šlechticů veronských, hry, u níž můžeme, na rozdíl od dalších převlekových ‚pážecích‘ komedií Jak se vám líbí či Večera tříkrálového, s větší jistotou předpokládat, že byla v době vzniku této elegie už hrána] a recituje verše podobné těmto: A true-devoted pilgrim is not weary To measure kingdoms with his feeble steps; Much less shall she that hath Love’s wings to fly, And when the flight is made to one so dear, Of such divine perfection…
Na mluvčím pak je, aby odpověděl v náležitě teatrálním stylu, a on samozřejmě nezklame (jak také jinak, stvořil-li jej Donne) a improvizuje tak, že jedním dechem rozvíjí komediální situaci i vyjadřuje svou náklonnost.“176 Nutno přiznat, že Wigginsův výklad šestnácté elegie působí při jejím čtení jako velmi nosná varianta a zároveň pěkně ilustruje onu přitažlivou a provokující dvojpolárnost Donnových básní. Nemusíme ho samozřejmě akceptovat jako jediný a autoritativní, ale zajímavě rozkrývá možnosti originálu. V jeho světle také můžeme spíše přijmout Hronovo zvýraznění teatrálnosti a formálních prvků – kdyby bylo ovšem vyváženo citlivějším překladem druhé poloviny úryvku (takto je nám přece jen zatěžko si představit, jak by nějaká žena dokázala naslouchat veršům v Hronově překladu a neztratit přitom víru v city mluvčího). Na druhou stranu psychologický realismus Žantovské se ve světle Wigginsova výkladu jeví také jako ochuzující, byť tady si alespoň dovedeme milenku představit. Žantovská nám nabízí nerovný vztah s lehce mentorským, protektorským mluvčím (což je, nutno podotknout, výklad převládající, přijímaný a rozvíjený jinými kritiky), Wiggins poukazuje na nesrovnalosti takového výkladu a nabízí i možnost zajímavější, založenou na rovnocenném vztahu a hře, kterou ovšem prolíná skutečný cit. Wigginsův úhel pohledu můžeme při zkoumání překladů použít i dále a ptát se i u jiných „dramatických“ elegií, jakou situaci – a jaký vztah mezi mluvčím a adresátem či adresátkou – nám nabízí originál a jednotlivé překlady. Zajímavé je toto srovnání u slavné elegie To his Mistress going to bed. Začneme-li tentokrát nejprve u originálu, zjistíme, že i tento „poetický striptýz“, při němž si Donne hraje s fantazií čtenáře DeSa Wiggins: Donne, Castiglione and the Poetry of Courtliness, Bloomington: Indiana University Press 2002, s. 70. 176 Ibid., s. 71–72. 175 Peter
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274131
5.1 Donnovy elegie
a nechává jej představovat si ženu, která se podle pokynů mluvčího svléká a uléhá do společného lůžka, vyprovokoval nejednou kritiky k domýšlení celé situace.
5.1.6 To his Mistress going to bed John Carey ve své knize zařazuje interpretaci této elegie do oddílu nazvaného „The Art of Ambition“ a u ctižádostivého plebejce Donna (jejž v tomto případě víceméně ztotožňuje s mluvčím) ji vnímá především jako rafinované vyjádření vlastní nadřazenosti a dominance. Nejenže milenka zřejmě poslušně plní pokyny mluvčího, který jí v narážkách opakovaně připomíná svou „připravenost k činu“. Navíc jde podle popisu odkládaných částí oblečení o bohatou aristokratku, jejíž láska zvyšuje status mluvčího v očích čtenáře. Mluvčí nám tedy naznačuje, že je dík vlastní výjimečnosti schopen získat i velmi bohatou a urozenou ženu. Zároveň chce ale sám budit dojem aristokrata ducha, jemuž vnější lesk není ničím, a neopomene se hned vzápětí distancovat od mužů, kteří se tímto leskem nechají oslepit. Sám sebe řadí výš, k zasvěcencům a mystikům lásky.177 Devatenáctou elegií se podrobně kriticky zabýval také Antoine Berman, jenž věnuje rozboru originálu a jeho francouzských překladů celý jeden oddíl své knihy. Berman v protikladu ke Careymu nevnímá tuto báseň v kontextu mocenských vztahů, nýbrž jako výjimečnou oslavu tělesné lásky, a to lásky spíše manželské, jejíž naplňování má v sobě určitou obřadnost až religiozitu (srovnává při tom tuto Donnovu elegii s nádhernou závěrečnou pasáží Svatební písně psané v Lincoln’s Inn). Srovnejme jen několik veršů obou básní: Thy Virgins girdle now unty, And in thy nuptiall bed, Loves Altar, ly A pleasing Sacrifice; Now disposses Thee of these chaines and robes, which were put on Toʼadorne the day, not thee; for thou alone, Like Vertu and Truthe art best in nakednes; Off with that girdle, like heauens zones glistering, But a farr fayrer world encompassing. Vnpin that spangled brestplate; which you weare That th’ eyes of busy fooles may be stopt there […] Full nakednes, all ioyes are due to thee; As Soules vnbodied, bodyes vncloth’d must bee, To tast whole ioyes.
V prvním případě je posvátnost a obřadnost velmi silně přítomná v celém úryvku, jak je u epithalamia ostatně přirozené a na místě. V druhém úryvku, který je vzat z Donnovy elegie, cítíme tuto posvátnost přinejmenším v posledních dvou verších. Přesněji řečeno, cítíme ji tam, nebereme-li Donnovo náboženské přirovnání, v němž se radost tělesné lásky srovnává s radostí osvobozené duše z Boží blízkosti, spíš jako libertinskou provokaci – 177 J.
Carey: John Donne: Life, Mind and Art, s. 105–106.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274131
5. Zdeněk Hron a Hana Žantovská v Donnově světské lyrice
jak je patrně chápe Carey. Pro obojí výklad můžeme v básni i v Donnově díle najít argumenty a podpůrné příklady. Careyho a Bermanovu interpretaci devatenácté elegie jsem si vybrala záměrně, protože podle mě představují dvě krajní polohy, mezi nimiž se může pohybovat pojetí překladu. Carey, v jehož očích mluvčí „přikazuje své submisivní dívčí oběti, aby se svlékla“,178 jako by nevnímal, že Donnova báseň je i holdem kráse ženského těla a že ona radost tělesné lásky, k níž se konají přípravy, může být sdílená. Berman se v protikladu ke Careymu naopak soustřeďuje na pojem radosti a ve svém spíše obřadném než erotickém chápání elegie zase až příliš pomíjí její veskrze světské a žertovně lascivní prvky. V zásadě jde o typickou báseň v tradici carpe diem – vzhledem k výchozí situaci je tato Donnova elegie ovšem „akčnější“ než jiné ukázky žánru, jako je The Flea či Marvellova To His Coy Mistress, v nichž mluvčí dobývají svoje odmítavé milenky jen argumentačně. Podívejme se teď, jak vypadají nejdůležitější úryvky z elegie v překladech. V úvodních osmi verších mluvčí vyzývá milenku, aby odložila šaty a lehla si k němu do společného lůžka, přičemž v první polovině úryvku ve dvou slovních hříčkách naznačuje, že jejím váháním poněkud fyzicky trpí, že už by chtěl – a potřeboval – přejít k činům. Come Madame, come; All rest my powers defy; Vntill I labor, I in labor ly. The foe oft times, hauing the foe in sight Is tyr’d with standing, though they neuer fight. Off with that girdle, like heauens zones glistering, But a farr fayrer world encompassing. Vnpin that spangled brestplate; which you weare That th’ eyes of busy fooles may be stopt there. Žantovská: Je čas, paní je čas, mé síly všechen klid vyzvaly na souboj, jak bych měl porodit. Tak soupeř před soupeře postaven je čekáním, ne bojem unaven. Pryč s pasem třpytným jako dráha hvězd, v němž mnohem krásnější svět spoután jest. Živůtek svlecte, zlatem vyšívaný, který před zraky dotěravců chrání.
Hron: Pojď už, má paní, klid si nevnutím, než lehneš si, mám potíž s lehnutím. Když nepřátelé na dohled si stojí, únavou klesnou, nedojde-li k boji. Pryč s pásem, sférou sfér se může skvět – pod ním je schován nádhernější svět. Rozepni živůtek, jenž dobře skryl, co chtivý čumil rád by vyslídil.
První metaforickou slovní hříčkou je zde syntaktická figura labor – labor ve druhém verši. Ve větě I in labor ly má labor primární význam porodních bolestí, ale ve skutečnosti odkazuje k mužově erekci. Metafora tu funguje jak díky podobnosti vnitřní (v obou případech živelná reakce těla, kterou nejde ovlivnit vůlí, a zároveň i čekání na „vysvobození“ v podobě porodu, respektive pohlavního aktu), tak díky podobnosti vnější, vizuální (zvětšené ženské břicho a zvětšený úd). Untill I labor, „než se dám do díla“, pak celkem jednoznačně odkazuje na onen „přechod k činům“. Druhá narážka na stav mluvčího pak je ve čtvrtém verši ve slově standing – jsou-li si nepřátelé blízko, musí dojít k boji, neboť nedokážou dlouho nečinně stát. 178 Ibid.,
s. 105. Kurziva doplněna autorkou.
100
Ukázka elektronické knihy