Přestože si Sylvie z toho, že s klienty nemůže chodit na schůzky po pracovní době, navenek nic nedělala, z jejího upjatého výrazu jsem poznala, že z toho, že dohodu finalizovali bez ní, není nijak nadšená. Věděla jsem, že v zákulisí odvedla obrovské množství práce. Na vyčerpávajících jednáních, která probíhala několik týdnů, vyjednala většinu klíčových bodů dohody. Sam a Jules vlastně zařídili jen to, aby ji nakonec obě strany podepsaly. Podle toho, jak se ten den v kanceláři naparovali a všechny pozvali na skleničku na oslavu, by si většina lidí, kteří do fungování naší skupiny neviděli, musela myslet, že celou dohodu zařídili Sam a Jules. Ne že bych Sylvii litovala. Byla to velká holka. Věděla líp než většina jiných, jak s lidmi kolem sebe manipulovat. Podezírala jsem ji, že ji ani tak netrápí pocit, že naši kolegové sklízí všechnu slávu. Spíš se obávala, že by Sam a Jules mohli dostat větší podíl z prémie za uzavření dohody, přestože k němu ve skutečnosti přispěli jenom tím, že klienty opili dost na to, aby nám podepsali memorandum o porozumění. Ještě několik týdnů vládla v kanceláři napjatá atmosféra. Sylvie se pokoušela oba dva různými způsoby podrazit, aby se jim pomstila. To samo o sobě nebylo nic nového. Ve firmě vždycky vládla lépe či hůře skrývaná řevnivost. Všechna jednání provázela ostražitost a nedůvěra. Podle neúprosného světonázoru vedení byl konflikt ku prospěchu věci. Nutil lidi pracovat lépe a s větším nasazením a vypracovat si ostré lokty. „Na světě jsou vítězové a poražení,“ řekl mi Sam, když do sebe onoho poledne házel steak v Delmonico. „Tak si vyber, na kterou stranu se přidáš, Saro. A nikdy se neohlížej na tu řadu lidí, které jsi zadupala do země. Nic jim nedlužíš. Úspěch není pro citlivky.“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274085
K A P I T O L A T Ř I N Á C TÁ
VÝTAH Stáli vedle sebe v hlubokém přítmí a pokoušeli se dešifrovat text další indicie. Namačkaní v tom stísněném prostoru připomínali Samovi sardinky v konzervě. Byli pohřbeni v malé kovové kra bičce. Dušeni ve vlastní šťávě, protože větrák dovnitř dál vháněl horký vzduch a jim už po tělech stékaly potůčky potu. A sotva se mohli pohnout, aby nevrazili do někoho jiného. Chvíli se pokoušeli tu šifru rozluštit, ale bylo to nad jejich síly. Sam to věděl. Všichni to věděli. Kdyby tu s nimi byla Lucy, byla by ji vyřešila za šedesát vteřin. Pokud šlo o ně, Sam po chyboval, že by to kdokoli z nich zvládl za zbytek života. Sam chtěl vypadnout. Nejen z výtahu, ale z toho všeho. Jeho život se mu už delší dobu vymykal z rukou. Po materiální stránce nejen dosáhl svých cílů, ale všechny je překonal, a přesto si přál, aby se mohl vrátit v čase a řadu rozhodnutí, která za ta léta udělal, změnit. Často vzpomínal na toho Sama Bradleyho, kterým býval jako kluk. Na onoho netrpělivého idealistu, který se nemohl dočkat, až vyrazí do světa a něco tam dokáže, jako přehnaně ctižádosti vý malíř pokojů, který je přesvědčený, že novou tapetou spraví křivou zeď. Sam se kdysi chtěl stát právníkem, aby mohl bojovat za lidská práva. „Dovedete si to představit?“ smál se dlouho poté, co ze svých ideálů vyrostl. Kolik opilých kolegů pobavil, až hýkali smíchy, když jim na divokých večírcích na Wall Street vykládal, jaký kdysi byl.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274085
Teď přemýšlel, jak se to stalo, že se jeho optimismus potichu vytratil a zůstala po něm jen tvrdá skořápka cynika. Sam Bradley z jeho mládí by si před tím, kým se stal, jen znechuceně odplivl. Jak roky plynuly, čím dál víc se trápil možností, že zklamal sám sebe. A co hůř, zklamal svého mrtvého otce, který si vždycky víc zakládal na hodnotách než na penězích. Přestože Sam svým životem pohrdal, byl na něm naprosto závislý. Jeho výplatní páska na něj působila jako morfium. Drahé hodinky, obleky, boty, výlety na lyže, auta, byty a manželka byly jako kokain. Úspěch byl jako heroin. Pomalu a jemně ho zabíjel. Nekonečné dny v kanceláři, zákulisní machinace, ani nemluvě o neustávajícím stresu, který ho provázel na každém kroku. Sam toužil – tak nostalgicky, až to skoro bolelo – po prostém, skromném světě, ve kterém vyrůstal. Ale zároveň se v duchu děsil pouhé představy, že by se do něj měl vrátit. Od okamžiku, kdy se k němu donesly zvěsti o plánovaném propouštění, byl už celé týdny jako na trní. Obával se, že je to pro něj začátek konce. Že dosáhl vrcholu a po zbytek profesního života už to s ním půjde jen z kopce. Nevěřil Vincentovu tvrzení, že by si dobrým výkonem v téhle hře mohli zachránit místo. Že by řešením pitomých rébusů v zaseklém výtahu mohli vedení nějak dokázat, že právě jejich tým, anebo aspoň někteří z nich, si zaslouží dál zůstat na svých pozicích. Znovu, už nejmíň podesáté, se zadíval na nesmyslné shluky písmen, které Jules úhledně přepsal na zrcadlovou stěnu výtahu. KBL NPD WFSJUF KFEFO ESVIFNV? „Nedává to smysl,“ postěžoval si zdeptaně. „Z tohohle nikdy nic nedostaneme.“ Do konce hry jim ještě zbývalo nejmíň pětadvacet minut, a podle toho, jak se ostatní tvářili, neměl nikdo z nich nejmenší ponětí, jak tuhle šifru rozlousknout. Vycítil, že Jules a Sylvie už to vzdali a smířili se s tím, že to tu prostě přetrpí až do konce, místo aby se snažili indicii napsanou na stěně rozluštit.
100 Ukázka elektronické knihy