Povídky ze Svrabové čtvrti (Ukázka, strana 99)

kandelábry, železní kohoutkové a renesanční okna se stříbří a třpytí a blýskají ve svitu zacházejícího slunka. Jako zlatem protkaná královská stuha obepíná Vltava zahradní val, zahalený do pestrých barev podzimu. Nad ním se vypíná návrší vroubkované štíty prastarých domů a tvořící jakési čelo tohoto města tisíce věží.

A nahoře trůní Hradčany s onou těžkou silou a krásou svých nádherných korun, jak je da Ponte, tak i Mozart i Casanova znají od letmého pohledu z minulých návštěv. Se vztyčenou hlavou, svobodně a pevně a hrdě nese město těžké klenoty na svých bedrech a kamenní svatí na mostě Karlově, který odvážně a směle a pevně drží proud řeky pod sebou, stojí na věrné stráži. Da Ponte je ohromen krásou města a pohledem na řeku a její okolí. „Donna Elvira, Don Ottavio, Zerlina a Masetto, všem se bude zde líbit!“ říká tiše Mozart, který stojí za malým da Pontem vedle Casanovy. A Da Ponte popěvuje: „Il palpitante cuor…“ Světla hrají a zpívají pražskou melodii, která přeskakuje od jednoho břehu Vltavy k druhému. „Je to velká fuga barev!“ poznamenává Mozart. „Pražská atmosféra, ryze pražská!“ dodává Casanova. „Tak ji znám z obrázků a vedut.“ „Vskutku, pražská atmosféra,“ tiše přitaká da Ponte, „překrásná patina, jen hleďte, signore, jak tato mohutnost barev proráží a jak se zablýskne ve večerních červáncích, támhle!“ A Mozart polohlasitě: „Slyším zpěv tohoto města, zpěv barev a tvarů…“ A Maestro pobrukuje novou, neznámou melodii. Da Ponte se obrací na starší ženu a v lámané němčině prosí, aby jim řekla, kde je synagoga. Babka němčině nerozumí, když však zaslech98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274019

ne slovo synagoga, ukazuje vpravo. Tři chodci jdou zpět, vydají se křivolakými uličkami a zanedlouho jsou v jádru ghetta, stojí před červenohnědou gotickou stavbou, která nesměla převyšovat, tak jako každá synagoga v Praze, výšku katolických kostelů.

Tři cizí návštěvníci nepozorovaně vstoupili. Jeden, dva, tři, čtyři schody, teď rovně, trochu doprava, těžké železné dveře, opět jeden schod, da Ponte jde první a pravou ruku pokládá na prastarou zeď. Pak prsty ruky vede ke rtům. Vzduch starých zapadlých staveb z pradávna jim vane vstříc. Synagoga je naplněna věřícími, nikdo si jich ještě nevšiml. Míjejí obrovský prapor, darovaný židům za jejich pomoc při obraně Prahy proti Švédům. Teď se zbožní lidé dívají přes své staré folianty, které mají na malých stolečkách před sebou, na tři muže v dlouhých pláštích a bílých parukách.

Da Ponte vede Mozarta a Casanovu uličkou posuvných modlicích pultů, za kterými se kymácejí a modlí starci v bílých plnovousech. Všichni tři stojí u majestátního křesla, ve kterém sedával rabbi Löw. Vnímají krásu podzemní stavby, každý předmět velebné synagogy, lustry, modlitební stolky, lavice, koberce, zlatem poseté dečky a almemor. Da Ponte polohlasitě zpívá s sebou, když po velebném tenoru mladšího chasana, zpěváka a předříkávače, celá obec sborem zpívá: „Lechou dojdi likráas kaló, penej šabós, penej šabós, nekábeló!“ Pátek večer, začátek šabatu!

Tlumený, napolo zpívaný chór slov zvučí synagogou. A nyní se rozlehl zase sytý hlas chasana od vysokých obloukovitých oken až k oltáři a naplňuje modlitebnu. Na vyvýšeném místě uprostřed svatostánku, na almemoru, zamřížovaném cenným uměleckým mřížovím židovských zámečníků-umělců, zpívá 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS274019

chasan „Pojď, můj milý, nevěstě vstříc – spějme, svatý šabat vlídně uvítejme!“ „Šómor vesochor bedibur échod…“ Da Ponte zpívá s sebou. A když po každé sloce obec hlasitě předzpěvuje vysokým, prosícím, Ikajícím a místy zase hrozícím hlasem sloku následující, jak ji má pak nahlas zazpívat chasan jako sólista. Da Ponte cítí, jak ho jeho Bůh zaujal, jak je přímo v jeho nejtěsnější blízkosti, jak ho vnímá přímo vedle sebe…

Křeslo vysokého rabbi Löwa je prázdné. Tam si nikdo nesmí sednout, ani úřadující vrchní rabín pražský. A Mozart se zadíval na toto křeslo. Mnoho četl o tomto velikánovi, o rabbim Löwovi, který dal život umělému člověku, Golemovi, a který byl pravou rukou císaře Rudolfa, tam nahoře nad Prahou. Tak na tomto místě sedával. Tady se modlíval. A zde nahoře nad nimi na půdě synagogy prý jest uložen Golem k věčnému spánku.

To by byla opera! Jednou ji zkomponuji! Ano, a da Ponte napíše text! Da Ponte teď zpívá vysokým, třaslavým hlasem podle východního ritu, jak je ve Staronovém šůlu vždycky, prý od pradávna dodržován. Extáze modlících se uklidnila. Modlí se nyní tiše. Mozart obdivuje krásu interiéru. Uprostřed vyvýšené místo, obklopené železnými mřížemi, na jejich hrotech se lesknou zlaté cibuličky. Vpředu na pultu, na kterém spočívají velké folianty z pradávných dob, vázané do telecí kůže, jest sametový fialový povlak se stříbrnými hvězdami. S hvězdami, jak vyšly právě nad čarokrásným městem, nad řekou Vltavou, nad kamenným mostem Karla IV., kde stojí svatí z pískovce, jejich fábory právě před chvílí ještě viděli vlát ve větru.

Mozart spatřil nahoře vpředu dvě žlutě zasklená malá rozetově formovaná kulatá okénka, která asi i v zimě dávají vytu100 Ukázka elektronické knihy