a product message image
{' '} {' '}
Limited time offer
SAVE % on your upgrade

Page 1

K atastrofa

97

přeci skvělý materiál pro jeho práci, říkal si – a umně je použil v novém v novém představení s názvem Life Interrupted. Udivilo mě a možná i trochu zneklidnilo, jak pohotově děsivé události toho léta tvůrčím způsobem zpracoval. Nicméně jsem to dokázal pochopit, protože ani já jsem v minulosti neváhal použít některé své krize jako materiál do knih. Mezi umělci je ostatně běžné, že ze svého života (a někdy i životů druhých) čerpají látku k tvorbě – a Spalding byl velmi mimořádný umělec. Občas účinkoval v televizi a ve filmech, ale jeho skutečná originalita se ukázala v přibližně desítce vysoce hodnocených jevištních monologů. (Několik jich bylo natočeno, například Swimming to Cam­ bodia a Monster in a Box.) Jeho jevištní technika byla strohá a prostá: on, stůl, na něm jen sklenice vody, zápisník a mikrofon. Okamžitě se na publikum napojil a dal se do spřádání sítí převážně autobiografických příběhů. Humorné příhody a lapálie ze svého života – mnohdy to byly absurdní situace, v nichž se ocitl – výtečně dramaticky a vypravěčsky nadnesl a umocnil. Když jsem se jej na to ptal, řekl mi, že je „rozený“ herec – tj. v tom smyslu, že „hraje“ celý svůj život. Občas jej napadlo, jestli si krize nevytváří, jen aby měl materiál, a ta nejednoznačnost jej trápila. Neprodal snad dům jenom pro „látku“? Zvláštností Spaldingových monologů bylo, že se, alespoň na jevišti, takřka neopakoval a příběhy vyprávěl pokaždé trochu jinak, s jiným důrazem. Byl nadaným tvůrcem pravdy, tedy toho, co se mu v ten okamžik zdálo pravdivé.

rodina se měla ze starého domu vystěhovat 11. září 2001. Tou dobou už se Spalding sžíral lítostí, že jej prodal, a svoje rozhodnutí považoval za „katastrofální“. Když mu Kathie řekla o útoku na Světové obchodní centrum toho rána, sotva to zaregistroval. Od té doby se podle své ženy topil v depresi, utkvěle, zlostně a provinile stále přemítal o prodeji domu. Nic jej od těchto myšlenek nedokázalo odvést. V mysli se mu neustále přehrávaly scény a konverzace kolem domu. Všechny ostatní záležitosti mu připadaly pouze okrajové a nedůležité. Dříve to byl dychtivý čtenář a plodný spisovatel, teď ale nebyl schopen přečíst a napsat zhola nic. Spalding uvedl, že občasné deprese mívá už více než dvacet let, a někteří lékaři se domnívali, že trpí bipolární poruchou. Deprese to

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273895


98

V Š E J E N A S V É M M Í S T Ě  /  K L I N I C K É P Ř Í B Ě H Y

byly sice těžké, ale ustoupily při psychoterapii nebo občas pomohla léčba lithiem. Teď se mu ale zdálo, že je to jiné. Depresivní stavy byly nebývale silné a neústupné. Musel vyvinout nesmírné úsilí, aby si například vyjel na kole, což dříve dělal spontánně a rád. Snažil se bavit s ostatními, zejména se svými dětmi, ale bylo to pro něj obtížné. Jeho desetiletému synovi a šestnáctileté nevlastní dceři to nahánělo strach, měli pocit, že se táta docela „proměnil“ a „už to není on“. V roce 2002 vyhledal Spalding pomoc v psychiatrické nemocnici Silver Hill v Connecticutu. Tam mu nasadili lék depakote, který se někdy používá k úpravě bipolární poruchy, jeho stav se však zlepšil jen nepatrně a Spalding začal být ještě více přesvědčený, že jej vtáhl jakýsi drtivý, zlý Osud a nařídil mu prodat dům. V září 2002 vyskočil v přístavu ze své plachetnice a chtěl se utopit (povolily mu ale nervy a chytl se lodi). Za pár dnů jej našli, jak chodí po sagharborském mostě se zrakem upřeným do vody. Musela zakročit policie a Kathie jej odvezla domů. Krátce nato Spaldinga přijali na Psychiatrickou kliniku Payne Whitneyové v newyorské Upper East Side. Strávil tu čtyři měsíce. Absolvoval přes dvacet šokových terapií a dostával nejrůznější léky. Nereagoval ani na jedno a ve skutečnosti to vypadalo, že se jeho stav den ode dne zhoršuje. Když se vrátil domů, jeho přátelé cítili, že se stalo něco strašného a patrně nezvratného. Kathie soudí, že byl „zlomený“. V lednu 2003 se Spalding s Kathie v naději, že se osvětlí příčina jeho chátrání, vydali na testy do Neuropsychiatrické nemocnice Stewarda a Lyndy Resnickových při Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Spalding si vedl špatně, což ukazovalo na „deficity pozornosti a řídících funkcí příznačné pro poškození pravého čelního laloku“. Lékaři mu oznámili, že by mohl scházet ještě dál, a to kvůli zjizvení v místech, kde čelní lalok utrpěl při havárii náraz a kam se vysypaly úlomky kostí. Možná už se nikdy nebude moci vrátit k původní práci, vysvětlovali mu. Podle Kathie jejich slova Spaldinga „morálně zdrtila“.

v č e rv e n c i , když za Orrinem a za mnou přišel poprvé, jsem se jej zeptal, jestli kromě prodeje domu přemítal ještě o něčem jiném. Odpověděl, že ano: často myslel na matku a svých prvních šestadvacet let života. Právě když mu bylo dvacet šest, matka, jež se od jeho deseti let potýkala s psychotickými ataky, zabředla do zvláštního stavu, kdy

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273895


K atastrofa

99

se trýznila a kála kvůli prodeji rodinného domu. Nakonec už nedokázala muka snést a spáchala sebevraždu. Spalding měl podivný pocit, že mámin osud opakuje. Sebevražda ho přitahovala a neustále na ni pomýšlel. Litoval prý, že se nezabil ve fakultní nemocnici. „A proč právě tam?“ zajímalo mě. „Protože někdo nechal na pokoji velký plastový sáček,“ vysvětloval. Bylo by to tak „snadné“. Zastavila jej myšlenka na ženu a děti. Nicméně představa sebevraždy rostla „jako černé slunce“ každým dnem. Poslední dva roky byly podle jeho slov „strašlivé“ a dodal, že „od toho dne jsem se neusmál“. Teď, s ochromeným chodidlem a ortézou, která jej už po chvilce štvala, mu bylo upřeno také fyzické vyžití. „Turistika, lyžování a tanec mi ohromně pomáhaly udržet si duševní stabilitu,“ pověděl mi. Také měl pocit, že mu zranění a operace znetvořily tvář.

týden před Spaldingovou první návštěvou u nás nastal v jeho nekonečném přemítání krátký, dramatický zlom. Musel na operaci, protože se mu na lebce posunul jeden titanový plát. Zákrok trval čtyři hodiny a probíhal v celkové anestezii. Když se probral, a ještě asi dvanáct hodin poté, byl zase jako dřív, hovorný a kypící nápady. Ubíjející hloubání a beznaděj byly pryč – nebo si spíše představoval, jak by události posledních dvou let mohl tvůrčím způsobem použít do některého ze svých monologů. Dalšího rána ovšem toto krátké vzrušení a uvolnění pominulo. Když jsme s Orrinem posléze probírali Spaldingův příběh a jeho podivnou nehybnost a neiniciativnost, uvažovali jsme, jestli v „normalizování“ jeho stavu krátce po probuzení z anestezie nesehrál roli nějaký organický prvek zaviněný poškozením čelních laloků. Jako by mu frontální laloky již nedovolovaly žádný střed a buď jej paralyzovaly nějakým tvrdým neurologickým omezením, nebo ho náhle, nakrátko vypustily do opačného stavu. Že by snad nehoda prolomila jakýsi nárazník – ochrannou, tlumící funkci čelního laloku –, a umožnila tak do té doby potlačeným myšlenkám a fantaziím nekontrolovatelně proudit do vědomí? Čelní laloky patří k nejsložitějším a nejmladším částem lidského mozku – za poslední dva miliony let se výrazně zvětšily. Právě jejich zásluhou dokážeme myslet prostorově a také hloubavě uvažovat,

Ukázka elektronické knihy

Profile for Kosmas-CZ

Vše je na svém místě (Ukázka, strana 99)  

Vše je na svém místě (Ukázka, strana 99)  

Profile for kosmas-cz