T vůrčí já
97
Někteří autističtí savanti mají výjimečné obrazotvorné schopnosti a také mimořádně dovedně reprodukují, co vidí. Jasně patrné je to u Stephena Wiltshirea, o němž vyprávím v knize Antropoložka na Marsu. Stephen má ohromný dar zachytit podobu jakékoli věci a je jen pramalý rozdíl v tom, jestli kreslí podle živého modelu, na místě nebo až za nějakou dobu po paměti – vnímání a paměť jako by u něj byly takřka k nerozeznání. Má také úžasný sluch. V dětství napodoboval zvuky a slova, a sice jakoby nezáměrně či nevědomky. Jako dospívající navštívil Japonsko a po návratu neustále vyluzoval „japonské“ zvuky, drmolil pseudojaponštinou a po japonsku také gestikuloval. Dokáže imitovat zvuk všech nástrojů, které kdy zaslechl hrát, a má velmi přesnou hudební paměť. Ohromilo mě, jak jednou v šestnácti letech předváděl Toma Jonese, zpíval „It’s Not Unusual“, pohupoval se přitom v bocích, tančil, posunkoval a v ruce svíral imaginární mikrofon. Stephen v tomto věku obyčejně dával najevo jen velmi málo emocí a byla u něj patrná řada vnějších projevů klasického autismu: vychýlení krku ke straně, tiky, nepřímý pohled, ale ty při zpěvu Jonesovy písně všechny zmizely, až jsem musel uvažovat, jestli nějak záhadně nepřekročil mimikry a skutečně nesdílí emoce a jemnocit zpívané skladby. Vzpomněl jsem si přitom na jiného autistického chlapce, s nímž jsem se setkal v Kanadě, který znal jednu televizní show celou nazpaměť a „přehrával“ si ji desetkrát za den, a to včetně všech hlasů a gest, a dokonce zvuku aplaudujícího publika. Budilo to ve mně dojem jakéhosi automatismu či povrchního reprodukování, ovšem Stephenův výkon mi nešel na rozum a zůstal jsem zadumaný. Že by snad na rozdíl od toho kanadského chlapce postoupil od mimikry k tvořivosti či umění? Sdílel snad vědomě a úmyslně emoční náboj písně nebo ji jenom reprodukoval, anebo to bylo něco mezi tím?33]
Autisté nebo mentálně retardovaní lidé se savant syndromem mohou mít úžasné schopnosti pamatovat si a reprodukovat, ovšem to, co si v paměti uchovají, mají obyčejně uložené jako něco vnějšího, jsou k tomu lhostejní. Langdon Down, který v roce 1862 popsal Downův syndrom, uvádí případ jednoho savantského chlapce, který „jakmile si jednou přečetl knihu, dokázal si ji zapamatovat už napořád“. Když mu dal přečíst Gibbonův Úpadek a pád římské říše, hoch spis přelouskal a zpaměti plynule odrecitoval, ale textu vůbec nerozuměl. Na třetí stránce přeskočil řádek, hned se vrátil a opravil se. „Kdykoli pak znovu po paměti odříkával Gibbonův text o velkolepých epochách,“ píše Down, „na straně tři zase přeskočil řádek a opět se opravil. Dělal to pravidelně, jako by to tak v knize opravdu stálo.“ 33]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273873