první známky stárnutí, počínající kulhání způsobené artró zou, která již zdeformovala prsty u rukou – aniž by si nějak stěžovala –, setkávají s pouhým pohrdlivým úšklebkem, se stejně mrzutým úšklebkem, s nímž čelila dlouhou dobu samotě, samotě dobrovolně přijímané, pokud ne od počátku vyhledávané; a Ricardo neví, zda odpovídá této volbě to, že láska na sebe v matce převzala tuto matnou a nanicovatou podobu – jako ty nutné a uvážlivé nákupy –, ale jisté je, že něco v ní, její přesvědčení nebo snad tajný obranný instinkt, jí umožnilo udržovat si odstup ode všech lidí (není nutné říkat, přemýšlí Ricardo s úsměvem, že i ode všech psů a koček, protože dokonce i ptáci matce připadají příliš emocionální a citoví, a ona své rozpětí uváženě omezuje na neproniknu telný svět rostlin) i vůči tomuto nemotornému chlapci, inte ligentnímu, jak všichni říkají, čemuž ona zajisté věří – ač je nemožné zjistit, zda se cítí polichocena. Vůči tomuto nemo tornému, tedy inteligentnímu a jistě dobrému chlapci, kte rého bezpochyby tolik miluje, který se ale ani v dětství, ani v období dospívání či v dospělosti, do níž teď vkročil, nikdy nesetkal – říká si nevraživě Ricardo – s jedinou stopou dětské kolébky nebo hnízda mezi jejími pažemi, na jejích ňadrech, v jejím klíně; jsou znehybnělá, ve svých počátcích tak lás kyplná a spontánní gesta v užaslých, zneklidněných a vydě šených očích, jejích očích, velkých světle modrých, nerost ných očích, to nejkrásnější a nejvíc odmítající u matky, téhle matky z vosku, kterou by měli ověnčit jako oltář bílými kvě tinami, před nímž by lidé klekali a modlili se, ona je tak obě tavá a nadaná a odříkavá, tak vzdorující všem protivenstvím, tvrdá na sebe sama a na své lidi, a její lidé se omezují v přís ném slova smyslu na Ricarda, jenž jednou provždy odsta ven od prsu nemohl už inscenovat svou nostalgii ztraceného útočiště tím, že by přiblížil tvář k propadlému břichu, kde
∙ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273865