Myslím na ty týdny a vidím jenom tvář toho chlapce. Fo tografii mám schovanou dodnes, ale z jakéhosi důvodu se vyobrazení od mé vzpomínky liší. Když zavřu oči, vybaví se mi vzpomínka (ne tvář z fotografie: obyčejný zamračený kluk). Má kulatý, oválný obličej stejně jako holčička. Rysy se také podobají, ale u chlapce jsou odvážnější, jako by to, co zůstávalo v holčiččině obličeji ještě skryto, u něho už nabylo jasně pubertálního vzhledu. Když jsem ho hledal v záznamech bezpečnostních ka mer supermarketu Dakota, uviděl jsem ho okamžitě. Byl o něco menší než ostatní, ale měl svůj příznačný sestřih jako podle kastrolu s rovnou ofinkou do půli čela. Musel to být on. Vtrhl do supermarketu mezi prvními a patřil k vraždícím dětem. V jistou chvíli se s podivuhodným klidem přiblížil k Feni Martínezové (jedné z obětí) a třikrát jí vrazil řeznický nůž do žaludku. Pak znehybněl a díval se na ni, jak se hrou tí na podlahu, kde vykrvácela. Na rozdíl od druhé vraždy, k níž došlo během přepadení, nepůsobí čin Antonia Lary jako hra, jde z něho naopak hrůza, která hned tak nezmizí. Je téměř obřadný, promyšlený. Několik vteřin stojí a na svou oběť se dívá, potom se skloní, aby si ji prohlédl více zblízka nebo jí snad něco řekl. Poslední vteřinu se navzájem měří
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273758
pohledem. Chlapec natáhne ruku, aniž se jí dotkne. To gesto působí zlověstně. Zvrhle a zároveň dokonale dětsky. Ve vzpomínce na ony týdny všechno překrývá Anto niův obraz. Fyzický obraz, mentální obraz, jako by se něja kým vnitřním kanálem živily jeden z druhého a každý den o kousek ztloustly. Nemohl jsem se podívat na holčičku, abych zároveň neviděl i jeho, vznášel se nad každým jejím gestem. Připadalo mi, že se každou chvíli ozve volání krve, ona přiloží ucho k zemi nebo zavře oči a ve spánku uslyší hlas jako sourozenci Zapatovi. Možná Zapatovi nelhali. Třeba to je všechno nakonec pravda a z pralesa plyne do na šich domovů mohutný proud snů a myšlenek. Jakmile se mi podařilo ocitnout se v kanceláři na rad nici o samotě, vytáhl jsem vždy chlapcovu fotografii a polo žil ji vedle podobenky Maii a holčičky. Vyvolávalo to mezi nimi zvláštní efekt, jakési statické jiskření. Po návratu domů jsem pak sháněl holčičku zoufaleji než obvykle a ona se mi vyhýbala. Vnímal jsem to s bolestí, ale zároveň jsem si říkal, že se začíná měnit ve slečnu a v tom věku je přirozeně odta žitá. Chápal jsem to, avšak z jakéhosi důvodu mě to zneklid ňovalo. Všude jsem viděl předzvěsti, v holčiččině chování, na ulicích, v teplotě vzduchu, dokonce i v pozitivních věcech: v tom, jak byla Maia milá, v kráse řeky, v prázdném tichu, které se vždy rozhostilo, když se odmlčely cikády, v pralese. Maia tehdy nacvičovala Sibeliův Houslový koncert, asi jednu z nejkrásnějších skladeb, jaké jsem ji v životě slyšel hrát. Věřila si, že získá místo prvních houslí v jednom míst
102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273758
ním orchestru, ale trochu se přecenila a skladba lehce přesa hovala její možnosti, byla příliš náročná, melodické věty byly tak přesné, že stačila maličká chybička, a celá kompozice se rozpadla. Sledoval jsem ji, jak se znovu a znovu pouští do kousku, kterému tu stejně téměř nikdo nebude rozumět, a zdálo se mi, že věty partitury jí přímo zarůstají do kůže. Sibeliova melodie byla prostá a pevná jako žíly, v nichž se tísní vodopád drobných gest. Tehdy se to začalo dít. Začaly se ztrácet děti. Naše děti. Zprvu tomu nikdo nechtěl věřit, případy se zdály oje dinělé a nesouvisející. Lidé doufali, že se děti dříve či poz ději objeví, že jim zavolá policie z nějaké benzinové pumpy a přivede děti za ruku nebo že si jich někdo všimne někde před domem a oznámí to na radnici, ale hodiny znepoko jivě plynuly a nic se nedělo. Bývali bychom raději, kdyby se jednalo o únosce. Či dokonce o vraha. O jakoukoli známou hrůzu. K prvnímu případu došlo šestého března: devítiletý Alejandro Míguez, syn kardiologa a pošťačky; za dva dny následoval druhý případ, Martina Castrová, dcera dvou úředníků zodpovědných za úklid města; třetí byl jedenác tiletý Pablo Flores, syn vdovce, redaktora hospodářské rub riky sancristóbalského deníku El Imparcial. Ztratili se mezi šestým a desátým březnem 1995. Pro čítat dnes tehdejší tisk je rozčilující. Píše se o ztracených dětech a s jejich fotografiemi sousedí zprávy o dětských ma fiích či o nárůstu bleskových únosů. Mlčení o tlupě dvaatři ceti ukazuje jako dokonalý barometr, jak moc jsme nechtěli
103 Ukázka elektronické knihy