klidem, přičemž si podrobnosti zřejmě domyslela sama. Aspoň jsem v to doufala. Pochopitelně toho ode mě moc neočekávala, ale možná si představovala, že někde dělám sekretářku. Ne snad v New Yorku, ale možná v Pittsburghu nebo Detroitu — ne v tom největším městě, ale přesto ve velkém. Ne zrovna ta nejlepší práce, ale pořád dobrá. Vím, že měla v plánu strávit léto na mysu Cape Cod, kde chtěla pomoci své matce zařídit jejich nový domek na pláži, a na podzim se vydat na vysokou školu Sarah Lawrencové. Moje jméno už jí teď vyprchává z mysli, zbývá z něj jen slabý šum někde v zákoutích paměti. Ale aspoň je to šum příjemný. Aha, ty, pomyslela by si. A pak by se věnovala něčemu jinému. Něčemu zajímavějšímu. Běžela jsem zpátky do skleníku, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně, abych popadla dech. John se otočil od jedné ze zavlažovacích trubek, se kterou něco kutil, a zkoumavě se na mě zahleděl. „Až tak zlé to bylo?“ „Proč jsi mi neřekl,“ zeptala jsem se, „že to bude takové?“ „Myslel jsem, že to víš.“ Pokrčil rameny. „Žilas tu dva roky. To sis nevšimla, že jsou všechny namyšlené?“ Přešla jsem ke stolku se sazenicemi a prstem jsem přejela po zeleném stonku fazole, který se vinul kolem tenké tyčky v terako tovém květináči. Tyčka byla zabodnutá hluboko. Stonek ji pomalu rdousil. Ano, věděla jsem, že dívky z Donnovy školy jsou snobky, ale nedošlo mi, že jsou i kruté. Nikdy předtím jsem pro ně ne pracovala. Nevím, jestli to dokážu, řekla jsem skoro, ale myšlenky mi přetrhlo zatroubení zvenčí a burácení motoru, které náhle ustalo. Mé exotické rostliny. Nadechla jsem se a znovu jsem si kolem krku ovázala šátek jako ochranu před odpoledním sluncem. Několik dalších hodin uteklo rychle. Uspořádali jsme rostliny nejen podle barev, ale i podle oblasti jejich výskytu, takže jsme
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273684
v každém rohu vytvořili biom. Jeden byl plný palem, banyánů a strelicií, afrických irisů a zázvorovníků nádherných. Jiný byl vy hrazen pouštím amerického jihozápadu, bylo tam ocotillo, aloe a agáve, dokonce i malé saguaro, které mi způsobovalo neko nečný stres. Z jižanských krásek jsme tam měli orchideje, zimo lez a pár rostlin tabáku — a také mucholapku podivnou, o které jsem předpokládala, že pochází odkudsi z hluboké džungle, ale zjistila jsem, že ve skutečnosti je ze Severní Karolíny, a ne dokázala jsem odolat. Cítila jsem se zase jako za těch horkých lét svého dětství, kdy vedro a námaha stíraly z hodin čas. Kdy jsme na listech cukrovky hledali hmyzí vajíčka, převraceli půdu, začínali sklízet, kdy má matka roznášela džbány studené vody s kapkou citronu a trochou vodky, aby se rozmazaný proud minut rychleji měnil v dny. S Johnem jsme pobíhali kolem a opečovávali citrusy a výhonky. Při práci jsem neměla čas přemýšlet, ale to jsem si uvědomila až později, a ještě později jsem se to naučila dělat cíleně jako způ sob úniku. Mé tělo tu úlevu však vnímat muselo a chňaplo po ní. Když bylo vše konečně na svém místě, nemohla jsem popadnout dech — ano, vysílením ale ještě více vzrušením. Ať už studentky i jejich rodiče jsou, nebo nejsou snobi, nebudou mít jinou volbu, než být naší výstavkou ohromeni. Slunce zapadalo a skleník se plnil růžovým a oranžovým světlem, které ještě více zvýrazňovalo již tak dost syté barvy a změkčovalo hrany listů. Skoro jsem čekala, že se v tom oparu rozpustím a zůstanou po mně jen špinavé boty. Když se začali trousit první návštěvníci, jež nalákal itinerář uvítacího dne, který pro ně vytiskla plánovací komise, má oče kávání byla v podstatě uspokojena. Matky vzdychaly a rozplývaly se nad květinami a otcové dloubali do vlhké hlíny v atmosféře zahradnické družnosti. Dívky se tvářily znuděně nebo klidně a potutelně. Byly ale zticha, což stačilo. Začala jsem si myslet,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273684
že jsme s Johnem dosáhli obratu. Vytvořili jsme podmínky pro rok němého uznání. Dívky přicházely ve vlnách podle ročníků, nejprve prvačky se svým dychtivým doprovodem a na závěr čtvrťačky. Teprve s tě mito posledními skupinami se atmosféra začala měnit. Vzduch zhoustl. Všimla jsem si, že dívky častěji sahají na rostliny: ohýbaly jim stonky a v listech zanechávaly půlměsíčkové rýhy od nehtů. Mé zdvořilé pokašlávání bylo k ničemu, stejně jako otevřené pro jevy autority: kdykoli jsem některou z nich požádala, aby přestala cupovat listy, věnovala mi prázdný a bezcitný pohled. „Já?“ odpo vídaly. „Ani jsem si to neuvědomila.“ Skleníková zahrada, to byly stovky hodin práce, od teoretické přípravy a výběru rostlin až po pečlivé aranžování za pozdních odpolední. Ale nejen to, bylo to mé živobytí. Můj život. Každá rostlinka, od nejběžnějšího jahod níku až po nejvýstřednější popínavku, tvořila součást mě samé. Byly mi vším. A tyhle dívky — které toho ve srovnání se mnou měly mnohem víc — to věděly. Před odchodem posledních rodin jsem už byla zoufalá. Celý je den zázvorovník byl zničený a několik růží zlomených, ale dosud visely na stoncích, sťaté rukou stejně tak krutou jako neschopnou. Následující den mělo přijít na prohlídku vedení školy a skleník vypadal, jako bych v něm nechala řádit divoké psy. Všimla jsem si, jak se Kay potlouká okolo ještě dlouho poté, co její spolužačky odešly, a jak cosi říká jedné čtvrťačce jménem Susan, která ob čas zkoušela Margaret z francouzštiny. Susan šťouchla nohou do květináče, pak znovu a pak ještě trochu, až se převrhl a na podlahu se z něj vysypaly ostnaté kuličky opuncie cholla. „Jejda,“ řekla. Měla jsem toho dost. Aniž jsem věnovala pozornost bezhlas nému Johnovu gestu — přejel si prstem přes krk jako nožem —, přistoupila jsem k Susan a Kay.
100 Ukázka elektronické knihy