nemohli být jisti. Půl dne se čekalo, jestli Rakušan umře. Neumřel.“ „To není možné!“ zaprotestovala Adéla. „Tedy ne že neumřel, ale že neměli protijed...“ „Proto se s nimi chce soudit. Telefonoval nám, abychom varovali lidi, kteří by s Red Heart měli jet.“ „Jsou to tedy padouši,“ horlila Adéla. „Máš štěstí, že nejedeš s nimi.“ „To tedy.“ Dívky chvíli mlčely. Nastalé ticho prolomila Amanda. „Myslím, že chyba byla i na jeho straně.“ „Prosím?“ „Myslím, že si něčím Rakušan poštval proti sobě duchy pouště.“ Než mohla Adéla cokoli říct, vtiskla jí dívka do ruky oblý předmět. Byl to zelenkavý štír zalitý do plastu či skla. Adéla to neuměla určit přesně, ale nepatrně se otřásla odporem. „Neztrať ho. Bude tě ochraňovat,“ řekla dívka naléhavě. Adéla s úžasem zírala střídavě na ni a na štíra. Nebyla si jistá, zda to dívka myslí vážně. „Existuje pár jednoduchých pravidel,“ pokračovala Amanda. „Když je budeš dodržovat, budeš v australské poušti v bezpečí jako v každé jiné.“ „Jaká jsou to pravidla?“ zeptala se Adéla. „Slyšíš? Autobus už je nejspíš tady.“ Zvuk motoru sílil a za pár okamžiků utichl. Adéla cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. Rychle vyhlédla z okna. „To jsou oni,“ vyjekla radostně. Zrzka zašla za recepční pult a krátce pohlédla do bezpečnostní kamery.
101
malickosti.256indd.indd 101
5.12.2018 10:17:42
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273668