Někdy v noci ve snu tě to dovede až na krásný srázný útes nebo na střechu nejvyššího činžáku, na okraj načechraného mraku a najednou padáš naznak, škobrtáš prázdnotou a nemáš se čeho chytit, koho se přidržet, padáš a víš, že zemřeš, padáš nekonečně dlouho, dokud tě strach náhle neprobudí. Já se neprobudím. Němci něco řvali na Mátyáse. Měli jsme jim odpovědět, ale měli zbraně tak blízko, ani já, ani jeho bratr, vůbec nikdo se neopovážil jim vysvětlit, že to není vzpoura, jen záchvat té podivné nemoci. Zasvištěly kulky, každý ve vagonu se přikrčil. Myslel jsem, že je po mně, ale když jsem otevřel oči, byli jsme všichni naživu, až na Mátyáse. Po příjezdu jsme museli jeho tělo vynést a nechat ho tam ležet. Jak říkám, já se neprobudím. „Datum narození?“ zeptal se mě ten poskok. Připomínal kovboje z posledního filmu, co jsem viděl, zrzek s bradou nahoru. Stáli jsme ve frontě v boudě z kulatiny a proti mně seděl nějaký bandita z Divokého západu obkročmo na stoličce, s koleny od sebe, vyzbrojený psacím perem, a před očima měl otevřenou velkou knihu záznamů. „Datum narození?“ zařval. „Dvacátého pátého srpna 1927.“ Ve skutečností to bylo 1929, ne dvacet sedm, ale když jsme přijeli z ghetta do prvního tábora, byl na rampě jakýsi stařičký podivín, shrbený, se špinavou lodičkou na hlavě a v pruhovaném mundúru, vypadal fakt jako galejník. Mumlal, jako kdyby žvýkal bago, achtzehn, achtzehn. Nejdřív jsem to nechápal, ale zopakoval to i před Hugem a rozhlížel se kolem: „Du, achtzehn Jahre alt.“ Táta mi potichu řekl: „Poslechni pána a udělej, co ti říká, Tomi.“ Tak pána, to se povedlo! To nám jdou dospělí hezky příkladem, když si takhle vymýšlejí! Achtzehn znamená osmnáct, osmnáct let, jenže mně je čtrnáct a ani o fous víc. Ale táta naléhal: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273665
„Řekneš, že ti je osmnáct, a tečka.“ Na něco jsem si vzpomněl, to jsem ještě chodil do školy a měl jsem tak příšerné vysvědčení, že jsem na něm trochu upravil známky. Jen sem tam malé vylepšení, nic světoborného… Táta si toho všiml a měli jste vidět, jak mi vynadal do podvodníků, padělatelů, do všeho možného. A teď je padělatel sám, on a ten starý galejník, který chce mě a ostatní udělat starší, všude samí lháři, Maďaři s těmi svými zákony, co nejsou legální, a žandarmy, kteří mlátí hlava nehlava, Němci se svým „přesídlením“, když se nad tím zamyslím, od té doby, co vlak vyjel z cihelny, a už předtím, se slova přiřazují k věcem, jak koho napadne, nikdo netuší, jaké pravidlo teď platí a proč, no tak teda dobře, bude se falšovat. Nicméně achtzehn je trochu riskantní – kdo mi zbaští, že jsem o čtyři roky starší? Když se mě někdo ptá, pokaždé řeknu sechzehn, šestnáct, a tečka. „Dvacátého pátého srpna 1927,“ odpověděl jsem na dotaz bandity. „55789,“ oznámil mi. Takhle se teď jmenuju: 55789. Musí se to vyslovovat v jazyce těch pitomců, fünfundfünfzigtausendsiebenhundertneunundachtzig, ještě štěstí, že jsem měl ve škole čtyři roky němčinu. Táta je 55790, Hugó číslo po něm a jeho otec zase po něm. Tady všichni přišli o jméno. Starší vězňové přišli i o svaly. V tomhle všivém táboře nejsou normální lidi, jen očíslované pytle kostí. To není dobré znamení, ani trochu ne, i když si to táta, který má palicí tvrdší než pláty jeho žehliček, odmítá připustit. „To bude dobré.“ To je jeho nejoblíbenější větička, co jsme sem přijeli. Říká ji pořád dokola, jako kdyby z nás takhle všechny nepříjemnosti odskočily pryč. Nedovedu si představit, co by mělo být dobré, když Mátyás schytal kulku do hlavy a máma s Gabym zůstali tam, vážně nevím, co by to mohlo být, když jsme tady zavření, hladoví, potupení, označení jako balíky, mlácení jako žito, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273665
nucení kadit přede všemi a spát nacpaní na pryčnách v dřevěné boudě, tak co, tati, co vlastně bude dobré, no, povídej, ohrom mě, jaké hezké překvápko nám chystá Buchenwald? „Mlč a jez.“ Polívka vypadá, jako když je z tekuté rzi, a nemáme lžíce. Doma mě v životě nikdo nepřinutil sníst chlebovou kůrku nebo škraloup na mléku. „To bude dobré.“ Ve skutečnosti táta netuší, co bude. Nikdo neví, co nám chystají, a tak každý spřádá strastiplné dohady z útržků zpráv pochytaných tu a tam. Po polévce se scházejí hloučky, vyměňují si informace, všichni vaří z vody. „Spalují tu lidi v pecích. Zlikvidujou nás.“ „Omyl, to jsou tovární komíny! Naženou nás tam na práci.“ „A co ty náklaďáky, viděl jsi ty náklaďáky? Plné mrtvol!“ „Lázsló Schmidt potkal Jenőho Hackera, který mluvil s Gedeonem Kleinem, a ten dostal zprávu od dcery, ženy jsou naživu.“ „Vy jste snad nepochopili, co nám řekli chlapi v Březince? Otrávili je plynem, sakumprásk i s dětmi.“ „Ale houby, děti jsou všechny pohromadě ve speciálním táboře jen pro ně. Dostávají tam prý i chleba s máslem.“ Na dvoře před naším barákem to šumí domněnkami plnými nadějí, nebo slz, podle povahy toho, kdo je vyslovuje, a podle denní doby – dne ubývá a odvahy taky. Táta je věčně uprostřed těch tlachalů. Sám nemluví, jen poslouchá. Honí se za vším, co se povídá, vrhá se na sebemenší hlášku, na nepatrný drobeček onoho „že prý“, který zkoumá, zvažuje, v duchu ho porcuje, rozpitvává, prosívá přes síto starších vězňů, a jakmile je materiál zbaven mylných nebo ztřeštěných nánosů, předloží pan Herman Kiss slavnostně jádro pravého poznání: „Náklaďáky s mrtvolami jezdí z okolních táborů. Pece Buchenwaldu, kde se nacházíme, slouží ke kremacím. V tomhle táboře budeme pracovat. To bude dobré, synku.“ 102
Ukázka elektronické knihy