Někdy v noci ve snu tě to dovede až na krásný srázný útes nebo na střechu nejvyššího činžáku, na okraj načechraného mraku a najednou padáš naznak, škobrtáš prázdnotou a nemáš se čeho chytit, koho se přidržet, padáš a víš, že zemřeš, padáš nekonečně dlouho, dokud tě strach náhle neprobudí. Já se neprobudím. Němci něco řvali na Mátyáse. Měli jsme jim odpovědět, ale měli zbraně tak blízko, ani já, ani jeho bratr, vůbec nikdo se neopovážil jim vysvětlit, že to není vzpoura, jen záchvat té podivné nemoci. Zasvištěly kulky, každý ve vagonu se přikrčil. Myslel jsem, že je po mně, ale když jsem otevřel oči, byli jsme všichni naživu, až na Mátyáse. Po příjezdu jsme museli jeho tělo vynést a nechat ho tam ležet. Jak říkám, já se neprobudím. „Datum narození?“ zeptal se mě ten poskok. Připomínal kovboje z posledního filmu, co jsem viděl, zrzek s bradou nahoru. Stáli jsme ve frontě v boudě z kulatiny a proti mně seděl nějaký bandita z Divokého západu obkročmo na stoličce, s koleny od sebe, vyzbrojený psacím perem, a před očima měl otevřenou velkou knihu záznamů. „Datum narození?“ zařval. „Dvacátého pátého srpna 1927.“ Ve skutečností to bylo 1929, ne dvacet sedm, ale když jsme přijeli z ghetta do prvního tábora, byl na rampě jakýsi stařičký podivín, shrbený, se špinavou lodičkou na hlavě a v pruhovaném mundúru, vypadal fakt jako galejník. Mumlal, jako kdyby žvýkal bago, achtzehn, achtzehn. Nejdřív jsem to nechápal, ale zopakoval to i před Hugem a rozhlížel se kolem: „Du, achtzehn Jahre alt.“ Táta mi potichu řekl: „Poslechni pána a udělej, co ti říká, Tomi.“ Tak pána, to se povedlo! To nám jdou dospělí hezky příkladem, když si takhle vymýšlejí! Achtzehn znamená osmnáct, osmnáct let, jenže mně je čtrnáct a ani o fous víc. Ale táta naléhal: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273665