a také postřehla, jak se na svého černého souseda laškovně usmívá. Mariana je nenápadně pozorovala dál a snažila se vstřebat fakt, že tihle na tutovku zamilovaní láskohledači patří k paní Svatouškové a Karlovi. Nejprve si vzpomněla na rozhovor s Anairamem, ve kterém vedli rozpravu o tom, zda existují nějací dva láskohledači, kteří chtěli být s někým jiným, než s kým měli být kvůli svým svěřencům. Královsky modrá láskohledačka se neustále předváděla, prolétávala mezi židlemi, skákala z hlavy jednoho hosta na hlavu dru hého, dokonce na chvíli zmizela, a když se po chvíli znovu objevila, držela v ruce věc podobnou noži. Položila dlaň na stůl, rozložila prsty a zabodávala mezi ně rychlými pohyby ostrý předmět. Marianě během toho proběhnulo hlavou, že se určitě jedná o Karlovu láskohledačku, protože je to jeho dokonalá kopie. Mariana úplně zapomněla, že je kolem ní plno lidí, a když do ní drbla Anabel s otázkou „Myslíš si to taky, že jo, Mari?“, jen souhlasně zakývala hlavou, usmála se na kamarádku a bratrance a svou pozornost znovu věnovala matce a Kar lovi. Tentokrát se víc zahleděla na ně než na jejich láskohle dače. Zrovna spolu o něčem diskutovali. Karel mluvil, jako by ji chtěl ohromit, a ona na druhou stranu neustále uhýbala pohledem. Pokaždé, když se na něj však zahleděla o trochu déle, zpozorovala Mariana něco, co vždycky dřív přehlédla – ten stejný pohled jako u černého láskohledače. Najednou Marianě začala rotovat kolečka v hlavě nezměr nou rychlostí. Všechny podivné řeči, které její matka občas vedla, všechny Karlovy lichotky, které vždycky brala jen jako žert, nepatrné doteky, které měly být jen přátelského rázu, veškeré matčiny nevydařené vztahy a spousty dal ších detailů začaly dávat smysl. Ze vteřiny na vteřinu pře rostly v něco úplně jiného, než čím vždycky byly. Marianou [ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273647