a také postřehla, jak se na svého černého souseda laškovně usmívá. Mariana je nenápadně pozorovala dál a snažila se vstřebat fakt, že tihle na tutovku zamilovaní láskohledači patří k paní Svatouškové a Karlovi. Nejprve si vzpomněla na rozhovor s Anairamem, ve kterém vedli rozpravu o tom, zda existují nějací dva láskohledači, kteří chtěli být s někým jiným, než s kým měli být kvůli svým svěřencům. Královsky modrá láskohledačka se neustále předváděla, prolétávala mezi židlemi, skákala z hlavy jednoho hosta na hlavu dru hého, dokonce na chvíli zmizela, a když se po chvíli znovu objevila, držela v ruce věc podobnou noži. Položila dlaň na stůl, rozložila prsty a zabodávala mezi ně rychlými pohyby ostrý předmět. Marianě během toho proběhnulo hlavou, že se určitě jedná o Karlovu láskohledačku, protože je to jeho dokonalá kopie. Mariana úplně zapomněla, že je kolem ní plno lidí, a když do ní drbla Anabel s otázkou „Myslíš si to taky, že jo, Mari?“, jen souhlasně zakývala hlavou, usmála se na kamarádku a bratrance a svou pozornost znovu věnovala matce a Kar lovi. Tentokrát se víc zahleděla na ně než na jejich láskohle dače. Zrovna spolu o něčem diskutovali. Karel mluvil, jako by ji chtěl ohromit, a ona na druhou stranu neustále uhýbala pohledem. Pokaždé, když se na něj však zahleděla o trochu déle, zpozorovala Mariana něco, co vždycky dřív přehlédla – ten stejný pohled jako u černého láskohledače. Najednou Marianě začala rotovat kolečka v hlavě nezměr nou rychlostí. Všechny podivné řeči, které její matka občas vedla, všechny Karlovy lichotky, které vždycky brala jen jako žert, nepatrné doteky, které měly být jen přátelského rázu, veškeré matčiny nevydařené vztahy a spousty dal ších detailů začaly dávat smysl. Ze vteřiny na vteřinu pře rostly v něco úplně jiného, než čím vždycky byly. Marianou [ 98 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273647
cloumaly různé pocity, ale bezesporu převládal vztek a zkla mání. Nedokázala se na svou mámu dívat ani o minutu déle. Vstala tak prudce, že převrhla tác se sladkou kukuřicí na zem, na nikoho se nepodívala a se slzami deroucími se do očí vyběhla z obýváku. „Co to proboha…?“ lekla se slečna Petra. „Za to můžeme určitě my, málo jsme si jí všímali,“ řekla Anabel a vyčítavě drbla do Marka. „Ne, tím to určitě nebude,“ usmála se na oba mírumilovně paní Svatoušková. „Nenapsal jí třeba Jakub nějakou špatnou zprávu?“ na padlo Ester. „Ona má kluka?“ reagoval na to překvapeně, ale velmi pozitivně Dominik. „Všichni jsme věděli, že je trošku divná,“ poznamenala paní Bergerová s nadsázkou. Nemyslela to zle, ale vyznělo to dost hloupě. „Už nikdy se neopovažuj o své nejstarší vnučce říct, že je divná,“ řekl pan Berger tvrdě a podíval se na svou manželku velmi krátce a pohrdavě. „Ale jak to, že dovolili, abych je viděla?“ zeptala se Mari ana, stále velmi rozrušená, Anairama v koupelně, kde se zamkla. „Nejspíš cítili, že si je velmi přeješ vidět, a tvému přání vyhověli, i když ne úplně vědomě. Asi je něco rozptylovalo.“ „No jistě, rozptylovali se navzájem,“ skuhrala Mariana. „Ale jak jsem je mohla chtít vidět, když mě v tu chvíli ani nenapadlo, že vlastně existují?“ „Možná sis v tu chvíli silně přála vidět mě,“ řekl Anai ram potěšeně a sklopil oči, protože najednou pocítil záchvěv studu. [ 99 ]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273647
„To asi přála,“ zahuhňala Mariana. „Lerak a Anýtsirk si byli vždycky velmi blízcí, jsou přá telé už od školy. Možná si jen namlouváš, že je mezi nimi něco víc. Je vyloučené, že by…,“ snažil se obhajovat své starší kamarády Anairam. „Vím, co jsem viděla,“ přerušila ho Mariana. „Říkáš, že vě řím na pravou lásku, tak mi věř, že ji poznám,“ vyprskla Ma riana rozezleně, ale už neměla dost energie a vypadala spíš jako opilá než rozzuřená. „Ťuk, ťuk,“ ozvalo se na dveře koupelny. „Jsi tam, zlato? Co se stalo?“ ptala se utrápeně paní Svatoušková. „Pojď ven a řekni mi, co se proboha stalo,“ řekla spíš prosebně než pří kazem. „Je tam někdo s tebou?“ sebrala Mariana všechnu sílu. „Ne, nikdo tady není. Jen já,“ pousmála se paní Svatouš ková. V zámku se otočil klíč a dveře se pomalu otevřely. Ma riana stála jako přibitá a řasenkou měla nakreslené kráp níky pod očima. Rty se jí třásly, ale pak uvolnila zaťaté ruce a ve velmi krátkém momentě jí hlavou proběhlo, co když to všechno jen špatně pochopila. Než nad tím však stihla víc uvažovat, vyletělo z ní: „Jak dlouho už ho miluješ?“ Paní Svatouškové klesly koutky a nechápavě se dívala na dceru. „Jak dlouho už jsi zamilovaná do strýce Karla, mami?“ řekla Mariana hlasitěji, ale díky tlustým zdím a pevným dveřím v každém pokoji ji nikdo jiný neslyšel. Paní Svatouš ková nebyla schopna slova, vlastně vypadala, jako by se z ní stala socha. Mariana zatřepala nevěřícně hlavou a opustila svoji strnulou matku. „Řekni jim, že mě bolí hlava,“ sdělila při odchodu a zamí řila rovnou do svého pokoje. [ 100 ]
Ukázka elektronické knihy