Carol Goodmanová
Doreen umožnili návštěvy jednou za čtrnáct dní o víkendu a pak vždy ob rok o Vánocích. „Slíbila jsem Gavinovi, že už se tam nikdy nebude muset vrátit,“ říkala, tedy spíše blekotala. „Jak mu teď asi mám říct, že mu nic jiného nezbude, protože matka je feťačka a chlastá?“ Ujistila jsem ji, že se proti tomu rozhodnutí může odvolat a že jí s tím pomůžu. Řekla jsem jí, že naše organizace jí může pomoct s hledáním práce – vždyť vlastně může pracovat přímo pro Útočiště. Přece u nás dobrovolničí od té doby, co před rokem skončila v azylovém domě v Kingstonu. Řekla jsem jí, že i kdyby se náhodou s Gavinem viděla jen každý druhý víkend, může dál mít na jeho život pozitivní vliv. Všechno si to vyslechla a pak mi poděkovala. Děkovala mi i za to, co jsem pro ni udělala v minulém roce, a poprosila mě, abych poděkovala i Franku Barnesovi, který před půl rokem zasáhl, když se tu náhle zjevil Roy a chtěl si Gavina vzít zpátky, a pak vypovídal u soudu. Taky jsem měla vyřídit poděkování Kate Rubinové, která ji u soudu zastupovala pro bono. A mám poděkovat i všem dobrovolníkům z Útočiště. „Krucinál, Doreen,“ vyhrkla jsem. „Buď si tu připravuješ děkovnou řeč, až dostaneš Oscara, nebo se chystáš zabít. Co z toho je správně?“ Doreen nám při našich školeních o prevenci sebevražd říká, že přesně takhle se někoho, kdo se plánuje zabít, ptát nemáte. Máte údajně opakovat narážky, které jste u něj zaslechli: Slyším, že si připadáte beznadějně, vyjádřili jste spoustu negativních emocí sami o sobě… A pak se jich máte zeptat přímo: „Přemýšlíte o sebevraždě?“ Rozhodně bychom neměli říkat něco jako: „Nechystáte se provést nějakou hloupost, že ne?“ Nebo dělat vtípky o předávání Oscarů. Ale to, co jsem jí tu noc řekla, zabralo. Nejdřív málem spadla z barové stoličky smíchy (což spíš než o mém vtipu vypovídá o tom, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273634