Carol Goodmanová
Doreen umožnili návštěvy jednou za čtrnáct dní o víkendu a pak vždy ob rok o Vánocích. „Slíbila jsem Gavinovi, že už se tam nikdy nebude muset vrátit,“ říkala, tedy spíše blekotala. „Jak mu teď asi mám říct, že mu nic jiného nezbude, protože matka je feťačka a chlastá?“ Ujistila jsem ji, že se proti tomu rozhodnutí může odvolat a že jí s tím pomůžu. Řekla jsem jí, že naše organizace jí může pomoct s hledáním práce – vždyť vlastně může pracovat přímo pro Útočiště. Přece u nás dobrovolničí od té doby, co před rokem skončila v azylovém domě v Kingstonu. Řekla jsem jí, že i kdyby se náhodou s Gavinem viděla jen každý druhý víkend, může dál mít na jeho život pozitivní vliv. Všechno si to vyslechla a pak mi poděkovala. Děkovala mi i za to, co jsem pro ni udělala v minulém roce, a poprosila mě, abych poděkovala i Franku Barnesovi, který před půl rokem zasáhl, když se tu náhle zjevil Roy a chtěl si Gavina vzít zpátky, a pak vypovídal u soudu. Taky jsem měla vyřídit poděkování Kate Rubinové, která ji u soudu zastupovala pro bono. A mám poděkovat i všem dobrovolníkům z Útočiště. „Krucinál, Doreen,“ vyhrkla jsem. „Buď si tu připravuješ děkovnou řeč, až dostaneš Oscara, nebo se chystáš zabít. Co z toho je správně?“ Doreen nám při našich školeních o prevenci sebevražd říká, že přesně takhle se někoho, kdo se plánuje zabít, ptát nemáte. Máte údajně opakovat narážky, které jste u něj zaslechli: Slyším, že si připadáte beznadějně, vyjádřili jste spoustu negativních emocí sami o sobě… A pak se jich máte zeptat přímo: „Přemýšlíte o sebevraždě?“ Rozhodně bychom neměli říkat něco jako: „Nechystáte se provést nějakou hloupost, že ne?“ Nebo dělat vtípky o předávání Oscarů. Ale to, co jsem jí tu noc řekla, zabralo. Nejdřív málem spadla z barové stoličky smíchy (což spíš než o mém vtipu vypovídá o tom, 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273634
NO Č NÍ NÁV Š T Ě VA
kolik panáků Jacka Danielse už v sobě měla). Pak se rozplakala a přiznala, že má v pronajatém bytě zásobu vicodinu, která jí zbyla, když jí naposledy ošetřovali kořenové kanálky v zubu, a plánovala ji zapít vodkou. Podle protokolu jsem ji měla nechat mluvit, a když by podle mě dál hrozilo nebezpečí sebevraždy, měla bych se obrátit na jedno z psychiatrických krizových center v okrese. Já ji však místo toho odvezla k sobě domů, kde jsme spolu zbytek noci seděly, jedly pop corn a povídaly si. Vyprávěla jsem jí o tom roce, který jsem ve čtrnácti strávila ve vězení pro mladistvé, i o Calebovi. Řekla jsem jí pravdu o tom, co se stalo tu noc, kdy zemřeli rodiče. Byla první a poslední člověk, kterému jsem ten příběh vyprávěla celý. Někdy kolem úsvitu, když jsme obě klimbaly na velké pohovce v salonu, jsem se jí zeptala, jestli se ještě pořád chystá zabít, ale ona opáčila: „Ne, myslím, že u tebe je sebevražda mnohem pravděpodobnější. Radši tu zůstanu, kdybys mě náhodou potřebovala.“ Tenkrát jsme se dohodly, že když jedna z nás bude uvažovat o tom, že se zabije, nejprve o tom řekne té druhé. „Ty mi snad chceš tvrdit,“ říkám jí teď, „že byla chyba, že jsem tě tenkrát vzala k sobě domů?“ „Ne,“ přizná. „Zachránila jsi mi život. Ale mám starost o tu ženu s chlapcem…“ „S tím klukem je všechno v pořádku,“ okřiknu ji. „Neee…“ protahuje. „Je to miláček. Chytrý jako liška. Připomíná mi Gavina…“ Pak se odmlčí a já si všimnu, že má v očích slzy. Jasně, pomyslím si, Oren jí to všechno musel připomenout. Jak se její syn v uplynulých letech změnil. Problémy ve škole, drogy, léčebna, vězení pro mladistvé a znovu léčebna. Teď už se jí víc než rok neozval. „Nechceš přece, aby o něj Alice přišla,“ říkám. „Nechceš přece, aby skončil ve vězení pro mladistvé.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273634
Carol Goodmanová
Není fér jí takhle vyhrožovat vězením pro mladistvé, což moji rodiče používali vůči mně a později i vůči Calebovi. Není to fér, ale vidím, že to na ni okamžitě zabralo. Zavrtí hlavou. „Ne ne, samozřejmě, že ne. Ale dovol mi zavolat Frankovi. Jestli je otec přijede hledat, budete v nebezpečí všichni tři.“ „Nepřijede,“ prohlásím rychle a uleví se mi, že se Doreen ještě nedoslechla o tom mrtvém v New Jersey – nebo že si ho nespojila s Alicí a Orenem. „Netuší, kde jsou.“ Doreen vypadá pochybovačně. „Dobře víš, kolikrát už nějaká žena zavolala svému bývalému a prozradila mu přesnou polohu.“ „Ona u sebe nemá mobil,“ tvrdím. „A je to jen na jednu noc. Kam jinam by šli?“ Podívám se z okna a zjišťuju, že už zase začalo sněžit. Těžké nadýchané vločky plní vzduch stříbrným světlem. Když se ohlédnu na Doreen, zjistím, že to stříbrné světlo zdůrazňuje všechny vrásky a stíny v její tváři. Přemýšlím, kdy asi naposledy spala. „Měla by sis na noc vzít volno,“ dodávám. „Popros Alanu a toho studenta z Bardu, aby si telefonní linky vzali na starost za tebe.“ „Mohla bych jet s tebou,“ zkouší to Doreen. Uvědomuju si, že ji tam nechci. Chci mít Orena sama pro sebe. Chci, aby mi pověděl všechno o tom hlase, který slyšel, který mu prozradil, kde hledat Yodu. „Myslím, že bys měla jet domů a vyspat se,“ přesvědčuju ji. „Všechno probereme ráno, ano?“ Doreen přikývne a očima sleduje padající sníh. „Jasně,“ řekne, „jenže…“ „Já vím,“ ujistím ji a rychle se otočím, protože už chci vyrazit, abych se domů dostala ještě před bouří. „Dám si pozor.“ Zvednu z podlahy své pončo. Když se otočím, Doreen dál stojí u okna, tmavý obrys kontrastující s vířícími vločkami, vypadá stejně nehmotně a přízračně jako duch, kterého hledám.
Ukázka elektronické knihy