Kapitola šestá Když jsem se druhý den ráno vzbudila, záclony byly zatažené, takže v pokoji panovala pořád tma a dalo se těžko určit, kolik bylo hodin. Musela bych vstát a odkrýt závěsy. Musela bych dojít k oknu a mně bylo pořád zle a oči jsem měla napuchlé. Trochu jsem si je promnula. Vůbec mi to nepomohlo. Jen jsem si na kůži vpustila chladný vzduch. Rychle jsem se zase schovala pod peřinu, kde bylo teplo. Teplo. Jedna z mnoha dalších věcí, na které jsem přestala být zvyklá, a tady to bylo něco normálního. Měla jsem je. Měla jsem ty kdysi normální věci, o kterých jsme všichni snili. A když je nemůžu dát své rodině… Dám je ostatním Pražanům a řekneme světu, co se stalo. Takhle to bude mít všechno nějaký smysl. Tohle byly věci, které jsem si po probuzení uvědomila. Stejně jako to, že budu muset nabrat sil. Že teď nebudu mít čas plakat nad svou ztrátou. Že se budu muset hodit do normálu a učit se, zlepšovat se. Čas na truchlení může chvíli počkat. Tohle ale bylo neodkladné. Každou chvíli někdo umíral. Někdo, koho někdo miloval. Jenom kvůli nim. Umírali jenom kvůli nim stejně jako moje rodina. To ráno jsem se k tomu zavázala. Možná mě ponoukl nějaký sen anebo jsem jen měla potřebu začít se o někoho starat. A už nikoho nezklamat. Nemůžu už zklamat. Teď jsem ležela sama v tom velkém pokoji a měla ještě trochu času, tak jsem mohla truchlit. Moje rodina nebyla pohřbena v zemi. Oheň je spálil na prach a já doufala, že je odnesl někam daleko za Prahu. Doufala jsem, že jsou na lepším místě, i když ta představa byla neskutečně bolestivá. Snažila 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273602