Anders pozoroval neznámou ženu ležící v jeho posteli. Jemně prohnutá křivka zad, řádek vystouplých obratlů. Černé kaskády vlasů spadajících na polštář již začínaly šedivět. Pod lampičkou, v jejímž měkkém světle si Johanna po večerech čítávala. Nastal odliv. Odhalené dno. Při odeznívajícím orgasmu se pocit vždy přihlásil nesmírně silně, ale přijít mohl kdykoli. V tom okamžiku si přál, aby zmizela, aby vlasy zesvětlaly, svinuly se do kudrn a aby tam místo ní ležela Johanna. Zavřel oči a zatoužil po tom s takovou intenzitou, až mu vytryskly slzy. Jenže ona nezmizela. Stava. S finským otevřeným á. Stáva. Existuje? Opravdu? Ano, existovala. Se stejnou jistotou, jako že měla ve vlasech borové jehličí. Nažloutlou sponku unášenou černou řekou. Pohlédl na digitální číselník rádia s budíkem. Bdí už skoro hodinu, zmítaný mezi zhnusením a plíživou lačností. Dveře byly pootevřené a parkety se leskly jako zářící deska. Žaluziemi prosvítaly tečky světla. „Už se zase tváříš, jako by ti uletěly včely.“ Anders ztěžka polkl, než odpověděl. „Jak to?“ „Nemám pravdu?“ „Nevím. Sám se v sobě nevyznám.“ Překulila se a pohlédla na něj. Byla téměř krásná. Ale jen téměř. Kořen jejího nosu se mu v něčem nepozdával. Temné přimhouřené oči seděly zvláštně daleko od sebe. Anders by ji odhadoval na šedesát let, ale u téhle ženy to nebylo snadné. Pohybovala se rychle a ve všech tělesných partiích, kde se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273562