Vykoupení Malcolma Sinclaira (Ukázka, strana 99)

a mezera mezi koncem hráze a přístavištěm se otvírala podél východního pobřeží.

Vesnice vyrostla okolo kamenného nábřeží ze tří stran přístavu a většina domků stála roztroušená na dlouhém svahu východního výběžku.

Najít Shute Lane nebylo nic těžkého, na východní straně hned nad přístavem. Thomas s Homerem zastavili před číslem čtyři, malým rybářským domkem s pestrými jarními květinami v truhlíku na okně.

Thomas zaklepal a otevřel jim pan Gatting, nyní starý a seschlý, opírající se ztěžka o hůl, bez které by očividně neudělal ani krok. Panu Gattingovi se nepodařilo zakrýt, jak ho polekala Thomasova zranění, ale přesto na něm bylo znát, že ho rád vidí.

Thomas neměl v úmyslu jít dovnitř, protože nechtěl zneužít pohostinnosti starých manželů. Ale pan Gatting trval na svém, a když přivolal ke dveřím paní Gattingovou, která se přidala k manželovu naléhání, pochopil, že nemůže – nesmí – odmítnout.

Občas mu stále unikalo, kdy je jeho chování správné a kdy ne.

Jako první uposlechl Homer, na kterého si Gattingovi pamatovali ještě z dob, kdy s nimi bydlel, a manžele to potěšilo natolik, že Thomasovi nezbylo nic jiného než následovat jeho příkladu.

Usadili se s Homerem v malém, nábytkem přeplněném salonku a nechali se přemluvit, aby si dali čaj. Homer si s panem Gattingem celou dobu vesele povídal a Gatting se stačil Thomase mezi řečí vyptat, jaké má plány s domem. Před moc velkým vymýšlením zachránil Thomase příchod paní Gattingové, stále kulaťoučké, s obličejem baculatým jako andělíček.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273547

V ruce nesla tác nejenom s čajem, ale i s vrchovatým talířem nakrájeného piškotu.

Paní Gattingová se posadila na pohovku, utrousila, že osud je krutý, když seslal na Thomase taková zranění, ale pak se jimi již nezabývala a chovala se k němu jako dřív, s úctou a náležitě zdrženlivou mateřskou péčí. Thomas už chápal, že právě takový přístup je pro prosté lidi typický. Život jde dál a nemá cenu lamentovat nad tím, co se nedá změnit.

Celkem vzato proběhla návštěva hladce, v mnohem vřelejší atmosféře, než Thomas očekával. Když se loučili před dveřmi, vtiskl panu Gattingovi do ruky složenou směnku. „Malé poděkování za to, jak jste se celá ta léta starali o dům a tím pádem i o mě.“ Manželé Gattingovi se rozzářili. „Děkujeme vám, pane,“ uklonil se pan Gatting. „A mnoho štěstí,“ dodala paní Gattingová.

Thomas jim zasalutoval na rozloučenou, otočil se a vydal se za Homerem zpátky ke koním. Vyhoupl se do sedla, otočil Silvera směrem k přístavu a předstíral, že nevidí šok ve tvářích Gattingových, když zjistili, jak velkou sumu jim věnoval – dostatečně velkou, aby je až do konce života netrápily finanční starosti.

Když projížděli po kamenném nábřeží podél přístavu, pohlédl na Homera a zjistil, že chlapec hltá vykulenýma očima plachetní čluny zakotvené na přibližně obdélníkové vodní ploše.

Chvíli počkal, ale Homer se k němu neotočil, naprosto uchvácený tím, co viděl. Thomas se podíval dopředu, přejel očima po cestě stáčející se nahoru do západního svahu přístavu – po cestě k domovu. Kousek za místem, kde vybíhala ze západního 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273547

výběžku přístavní hráz, se rýsovala nabílená budova hostince Ship Inn. Thomas střelil pohledem po stále fascinovaném Homerovi. „Co kdybychom nechali koně u hostince a šli se projít po vesnici, než si dáme v hostinci oběd?“ Homer šťastně přikývl a pobídl poníka za Silverem, kterého Thomas otočil na silnici vedoucí k hostinci.

V malé vesnici toho nebylo moc k vidění. Thomas se zastavil v kovárně, koupil pár hřebíků, a pak si všiml kloboučnictví, obrnil se a vstoupil dovnitř.

S Homerovou pomocí vybral krajkové rukavičky pro Rose a zářivě barevnou stuhu pro Pippin. Zastrčil balíčky do kapsy kabátu a vyšel za Homerem do slunečního jasu.

Chlapec byl příliš dobře vychovaný, než aby na něj naléhal, ale způsob, jakým nedokázal odtrhnout oči od přístavu a člunů, hovořil jasnou řečí. Thomas plně chápal, proč ho tak přitahují. Ukázal holí na uličku zpátky do přístavu a navrhl: „Co kdybychom se ještě zašli podívat na špičku východního výběžku?“ Homer k němu vzhlédl a zazubil se. „Ano, to bych byl moc rád.“ Rázným krokem vykročili. Thomas byl i po jen několika kilometrech v sedle rád, že si může protáhnout nohy. Chodit po dlážděných ulicích bylo něco jiného než chůze na mnohem nerovnějším, ale měkčím terénu kolem domu. Musel jinak našlapovat a namáhal při tom jiné svaly.

Když došli k výběžku, rozfoukal vítr poslední mraky a zalilo je teplé, příjemné slunce. Zastavili se, zadívali se přes přístav na bílé zdi a olověné střechy vesnice, na zelený svah západního výběžku a na široký 100 Ukázka elektronické knihy