vystřelily z nitra země a zformovaly se do podoby nábytku. Dřevěné sloupy vystupující ze stěn vytvářely dojem stromů, jejichž větve se na stropě proplétaly a sem tam z nich visely lucerny, v jejichž nitru zářilo i teď během dne žluté světlo. Pozoroval svůj bledý rozostřený stín na ornamentální dlažbě. Všechno kolem něj působilo velmi reálně, a přesto... Aby se znovu přesvědčil o pevném charakteru tohoto zvláštního světa, dotkl se šuplíku pod kulatým stolkem, u něhož seděl. Hned ale ucukl, když ho jedna z větviček, kterou doteď považoval za dekoraci, švihla přes prsty. Arton se zasmál. „Nesahat,“ poznamenal rozverně. Jakub vyhlédl ven jedním z oken. Cítil se nesvůj – jako by čekal na přijímací pohovor. Navíc měl na sobě cizí oblečení. Pohodlné, to ano, ale cizí. Dal by cokoliv za svoje džíny a tričko s dírou v podpaží. Nejasně tušil, že by se měl chovat jinak, ale jak, na to už si odpovědět nedokázal. Přišlo mu divné, že jenom před několika hodinami seděl ve škole na přednášce. Jeho vlastní svět mu teď připadal vzdálený, vzpomínky na něj snové. Napadlo ho, že začíná ztrácet pojem o čase. Jak dlouho už tu čekali? Mohlo být pár minut a zrovna tak pár hodin. Asi jsem se zbláznil, pomyslel si. Nemám nejmenší tušení, kde jsem, proč tu jsem, a stejně se převleču do těchhle hadrů, ve kterých vypadám jako divadelní rekvizita, a čekám, až mi někdo vysvětlí, proč jenom já můžu najít Artonova kamaráda. Asi bych se měl vážně začít léčit. Zrovna když mu tyhle myšlenky prolétly hlavou, otevřely se dveře a dovnitř vešla drobná žena s vlasy barvy zralého obilí zapletenými do copu, oblečená v čemsi, co vypadalo jako jezdecký oděv. Měla delší 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273539