vystřelily z nitra země a zformovaly se do podoby nábytku. Dřevěné sloupy vystupující ze stěn vytvářely dojem stromů, jejichž větve se na stropě proplétaly a sem tam z nich visely lucerny, v jejichž nitru zářilo i teď během dne žluté světlo. Pozoroval svůj bledý rozostřený stín na ornamentální dlažbě. Všechno kolem něj působilo velmi reálně, a přesto... Aby se znovu přesvědčil o pevném charakteru tohoto zvláštního světa, dotkl se šuplíku pod kulatým stolkem, u něhož seděl. Hned ale ucukl, když ho jedna z větviček, kterou doteď považoval za dekoraci, švihla přes prsty. Arton se zasmál. „Nesahat,“ poznamenal rozverně. Jakub vyhlédl ven jedním z oken. Cítil se nesvůj – jako by čekal na přijímací pohovor. Navíc měl na sobě cizí oblečení. Pohodlné, to ano, ale cizí. Dal by cokoliv za svoje džíny a tričko s dírou v podpaží. Nejasně tušil, že by se měl chovat jinak, ale jak, na to už si odpovědět nedokázal. Přišlo mu divné, že jenom před několika hodinami seděl ve škole na přednášce. Jeho vlastní svět mu teď připadal vzdálený, vzpomínky na něj snové. Napadlo ho, že začíná ztrácet pojem o čase. Jak dlouho už tu čekali? Mohlo být pár minut a zrovna tak pár hodin. Asi jsem se zbláznil, pomyslel si. Nemám nejmenší tušení, kde jsem, proč tu jsem, a stejně se převleču do těchhle hadrů, ve kterých vypadám jako divadelní rekvizita, a čekám, až mi někdo vysvětlí, proč jenom já můžu najít Artonova kamaráda. Asi bych se měl vážně začít léčit. Zrovna když mu tyhle myšlenky prolétly hlavou, otevřely se dveře a dovnitř vešla drobná žena s vlasy barvy zralého obilí zapletenými do copu, oblečená v čemsi, co vypadalo jako jezdecký oděv. Měla delší 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273539
kabát, který jí těsně přiléhal k tělu, úzké kalhoty a vysoké boty. Vše v tmavě zelené barvě a s bohatou výšivkou rostlinných ornamentů. V ruce držela rukavice, které si zjevně akorát stáhla. Obličej měla oválný, nos drobný a rty nepříliš plné, ale výrazně tvarované. Vypadala jako panenka, ale v očích se jí zračila tvrdost a trocha hrubosti – jako něco, co roste divoce v lese. Její tváře byly začervenalé – nejspíš se právě vrátila z delšího pobytu venku. „Karen,“ řekl Arton. „Tohle je Jakub. Jakube, představuju ti Karen, Nicolinu dceru a správkyni Asylie.“ Jakub dychtivě vyskočil na nohy a chtěl Karen podat ruku, ale ona ho chytila za ramena a začala si ho prohlížet. Ačkoliv byla o hlavu menší než on, zřetelně cítil její autoritu. Vyzařovala z ní jako světlo z luceren nad jejich hlavami. Cítil se nervózní, zatímco ona bez jakýchkoliv rozpaků studovala jeho tvář. Ať už našla, co hledala, či nikoliv, konečně mu věnovala krátký, přívětivý úsměv a pustila ho. „Vítej v Asylii, Jakube!“ Posadila se a pokynula mu, aby udělal totéž. Arton zůstal stát u stěny stejně jako doposud. Karen si odložila na desku stolu rukavice a udělala zvláštní gesto, po němž ta samá větvička, která Jakuba předtím švihla přes prsty, otevřela šuplík, vytáhla s něj jakýsi dokument stočený do ruličky a podala ji správkyni Nicolina panství. Karen dokument rozložila na stole a otočila se na Artona. „Kde je Simon?“ zeptala se ho poměrně panovačným hlasem. „Doufala jsem, že tu bude a vše vysvětlí. A nechtěl snad být osobně u toho, až Jakub dorazí?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273539
„Musel zůstat na severu,“ odvětil Arton. „Nejvyšší správce Valmer svolává Nejvyšší kruh a Simon se obává, že to znamená-“ „Prosím, nenuď mě detaily revonské politiky,“ přerušila ho Karen. „Stačí říct, že nemá čas.“ „Jak si přeješ.“ Jakub v Artonově tónu pochytil něco mezi rozladěním a humorem. Karen si zatím povzdechla. „Tohle je vaše věc, Artone, já jen poskytuji útočiště, nebo jsi zapomněl?“ „Ovšemže nezapomněl.“ „Můžu mu vydat Klíč, dokumenty jsou připravené, ale zbytek je vaše starost.“ „Jestli je problém mi vysvětlit, proč jste vlastně tolik potřebovali, abych sem přišel,“ ozval se Jakub překvapený sám sebou, „já zase klidně půjdu domů.“ Obvykle by jen mlčel a tiše bublal, ale tentokrát se neudržel. Kde je to slibované vysvětlení? Proč tu najednou sedí jak nezvaný host, když ho předtím tolik uháněli? „To běžně utíkáš od všeho, co nejde hned podle plánu?“ opáčil k jeho údivu Arton. „Jen nemám rád, když se po mně někdo vozí,“ oznámil mu Jakub a vstal. Jeho průvodce pobaveně pozvedl obočí. „Opravdu?“ Jakub cítil, jak se mu s přívalem adrenalinu nahrnula krev do tváří.
100 Ukázka elektronické knihy