98
C
h r i s
Bi
s h o p
• Sy
n ov é
s e v e ru
„Nechte ho jít,“ řekl Alfred v obavách, aby se za ním někteří muži nerozběhli a nerozdělili naši skupinu. „Nechce nám ublížit, a i kdyby ho chytili Vikingové, nebudou mu rozumět o nic víc než my.“ Alfred pokynul mužům, ať se shromáždí kolem něj. „Myslím, že ten muž byl poutník a že se nám snažil říct o novém kostele založeném u této silnice,“ řekl. „Pokud je to tak, jde rozhodně o dobré znamení, nejen proto, že ohlašuje počestnost naší poutě, ale také ukazuje, že i z tolika zla může povstat něco dobrého, naděje ze zoufalství a řád z chaosu. Musíme si udělat čas, abychom onen kostel našli a poděkovali tam Bohu.“ Edwin už se nadechoval k námitkám, ale viděl, že by se namáhal nadarmo. Všichni muži, povzbuzení Alfredovými slovy, se těšili, že najdou nový kostel, snad proto, že šlo o první dobrou zprávu, kterou za poslední dny slyšeli. „Dobrá,“ souhlasil Edwin neochotně. „Ale nesmíme ztrácet čas. Matouš může vyrazit rychleji napřed, aby kostel našel. Je vhodné, aby šel on jakožto mnich, ale já ho doprovodím pro případ, že se jedná o léčku.“ Alfred souhlasil a pokynul nám, ať okamžitě vyrazíme. „Modlím se, abych neposílal svého nejvěrnějšího válečníka na smrt,“ dodal.
Edwin nadále choval k onomu cizinci vážné podezření, tím spíše, že jsme ho tak záhadně potkali na silnici jako náhodou. Pořád se obával léčky, a tak mne nechával kráčet za sebou, dokud jsme nedospěli k okraji lesa. Odtud silnice příkře stoupala k několika oblým kopcům, z nichž každý korunovalo volné prostranství pokryté sněhem. Věděli jsme, že nás silnice nakonec přivede k úzkému průsmyku, jenž byl využíván déle, než si kdokoliv pamatuje. Podle pověstí v něm kdysi došlo ke krvavému přepadení, při kterém byla pobita celá římská legie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273375