98
C
h r i s
Bi
s h o p
• Sy
n ov é
s e v e ru
„Nechte ho jít,“ řekl Alfred v obavách, aby se za ním někteří muži nerozběhli a nerozdělili naši skupinu. „Nechce nám ublížit, a i kdyby ho chytili Vikingové, nebudou mu rozumět o nic víc než my.“ Alfred pokynul mužům, ať se shromáždí kolem něj. „Myslím, že ten muž byl poutník a že se nám snažil říct o novém kostele založeném u této silnice,“ řekl. „Pokud je to tak, jde rozhodně o dobré znamení, nejen proto, že ohlašuje počestnost naší poutě, ale také ukazuje, že i z tolika zla může povstat něco dobrého, naděje ze zoufalství a řád z chaosu. Musíme si udělat čas, abychom onen kostel našli a poděkovali tam Bohu.“ Edwin už se nadechoval k námitkám, ale viděl, že by se namáhal nadarmo. Všichni muži, povzbuzení Alfredovými slovy, se těšili, že najdou nový kostel, snad proto, že šlo o první dobrou zprávu, kterou za poslední dny slyšeli. „Dobrá,“ souhlasil Edwin neochotně. „Ale nesmíme ztrácet čas. Matouš může vyrazit rychleji napřed, aby kostel našel. Je vhodné, aby šel on jakožto mnich, ale já ho doprovodím pro případ, že se jedná o léčku.“ Alfred souhlasil a pokynul nám, ať okamžitě vyrazíme. „Modlím se, abych neposílal svého nejvěrnějšího válečníka na smrt,“ dodal.
Edwin nadále choval k onomu cizinci vážné podezření, tím spíše, že jsme ho tak záhadně potkali na silnici jako náhodou. Pořád se obával léčky, a tak mne nechával kráčet za sebou, dokud jsme nedospěli k okraji lesa. Odtud silnice příkře stoupala k několika oblým kopcům, z nichž každý korunovalo volné prostranství pokryté sněhem. Věděli jsme, že nás silnice nakonec přivede k úzkému průsmyku, jenž byl využíván déle, než si kdokoliv pamatuje. Podle pověstí v něm kdysi došlo ke krvavému přepadení, při kterém byla pobita celá římská legie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273375
99
C
h r i s
Bi
s h o p
• Sy
n ov é
s e v e ru
„Nemyslíš si, že Cedric měl pravdu, že ne?“ ozval jsem se při vzpomínce na vyprávění o masakru, které jsem kdysi slyšel. Edwin neodpověděl. Pozorně se rozhlížel po obzoru. Jeho bystrý zrak upoutal zejména tenký sloupec dýmu stoupající hned za následující zatáčkou. „Co to podle tebe je?“ zeptal se a ukázal na kouř. Z našeho stanoviště se to nedalo poznat a Edwin věděl, že nesmíme pokračovat po silnici. „Přiblížíme se potichu a mimo dohled, abychom zhodnotili situaci,“ oznámil a vykročil. Když jsme se opatrně doplížili za zatáčku, zjistili jsme, že dým stoupá z řady zděných stavení s ústředním nádvořím, postavených na jižním svahu pravděpodobně na troskách bývalé římské vily. Jako by šlo o ozvěnu klidnějších časů, kdy domovy mohly být umísťovány spíš podle prestiže než podle možnosti obrany a utajení. Největší stavba byla opevněna a uzavřena, ale Edwina nejvíce zaujalo, že bývalý soukromý chrám měl nyní nad dvěma štíhlými sloupy vedle vchodu vztyčený kříž. Pokud jsme to mohli posoudit, všechny domy byly ve špatném stavu. Mnohým chyběly střechy a stěny zčernaly od plamenů. I brána byla rozbitá a otevřená. Kromě kříže jsme neviděli žádné znamení, že se jedná o kostel, takže Edwin stále nemohl vyloučit možnost léčky, ačkoliv ho upokojilo, že nehrozí bezprostřední nebezpečí. Když jsme vykročili k domům, nahlas zavolal, abychom nepřekvapili, a tudíž nepoplašili osoby uvnitř. Odpověď se neozvala, ale po chvíli se objevil mnich a vyšel nám naproti. Měl široká ramena a statnou postavu válečníka, ale oblečený byl v potrhané, obnošené kutně, která se mu napínala přes břicho přepásané provazem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“ oslovil nás. „Přicházíme v míru,“ ujistil ho Edwin, ale držel se v bezpečné vzdálenosti. Mnich si nás oba pozorně prohlédl. „V míru, říkáš? To rád slyším. Protože s tak velkým množstvím krve na šatech bych vás nechtěl potkat, pokud byste vyhledávali svár.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273375
100
C
h r i s
Bi
s h o p
• Sy
n ov é
s e v e ru
Zahanbeně jsem si uvědomil, že můj vlastní hábit je ještě v horším stavu než jeho. „Já… Mohu to vysvětlit…,“ zakoktal jsem. „Tento chlapec je můj bratr Matouš. Získal povolení od svatého řádu, aby vyřídil rodinné záležitosti. Naši rodinu povraždili Vikingové,“ vysvětloval Edwin. „Při návratu jsme se zapletli do bitvy o Chippenham a nyní spolu s ostatními prcháme, abychom si zachránili životy.“ Mnich se pokřižoval, ale mlčel. „Hledáme pouze nocleh,“ dodal Edwin spěšně. „Ten vám neodepřu. Ale jak si mohu být jistý, že jste skutečně Anglosasové?“ zeptal se mnich. „Ptáš se trochu pozdě,“ řekl Edwin. „Kdybychom byli Vikingové, už bychom rabovali! Ale pohleď, na krku nosím Kristův kříž a nikoliv Thorovo kladivo.“ „Kdokoliv si může pověsit na krk kříž. Otázkou je, zda jste ochotní žít a umírat podle Božích přikázání.“ Ještě chvíli si nás prohlížel. Zdálo se, že dospěl k závěru, že nechceme nikomu ublížit. „Nu, tuto otázku si každý musí zodpovědět sám. Navíc máme jen málo majetku, jenž by stál za krádež, protože jsme o vše přišli při posledním nájezdu. Zbývají nám jen naše životy a ty si klidně vezměte, protože popravdě bychom všichni dali přednost odchodu k našemu Stvořiteli…“ Odvedl nás na nádvoří s krytým sloupořadím na jedné straně. Opravdu se stali obětí nájezdu, neboť tu zbylo jen málo nerozbitých či nepoškozených věcí. Hlavní bránu nahrubo podepřeli trámy, aby stála vzpřímeně, a dokonce i dveře do kostela se opíraly o stěnu. Opodál stáli dva mniši a ohřívali si ruce u koše se žhnoucími uhlíky. Edwin jim kývl na pozdrav a zeptal se na jejich opata. „Odešel tam, kam ho budeme následovat i my,“ odpověděl mnich, který nás přivítal, a ukázal k řadě čerstvě vykopaných hrobů u jedné stěny kostela. „Zahynul při útoku Vikingů před necelými deseti dny.“ „Ti všichni zemřeli s ním?“ zeptal jsem se po přepočítání hrobů.
Ukázka elektronické knihy