MICHELLE SMARTOVÁ
na náměstí poblíž Calle de Serrano a nabídla jí horentní sumu peněz, když odloží svoje další závazky a pustí se okamžitě do práce.“ Najednou zvážněla. „Doufala jsem, že tě stihnu varovat, než ten pokoj uvidíš.“ „Varovat mě, že jsi udělala dětský pokoj z místnosti, která sousedí s naší ložnicí, místo té, kterou jsem předtím vybral ve východním křídle?“ Přikývla a pohladila si bříško. „I kdybychom se nakonec dohodli na tom, že najmeme chůvu, vím, že bych nedokázala klidně spát s vědomím, že moje dítě možná pláče tak daleko, že ho nemůžu vůbec slyšet.“ Taky o tom přemýšlel, zatímco byl pryč. Chtěl, aby ho Sophie přijala takového, jaký skutečně je. Muselo to fungovat v obou směrech. Bylo zapotřebí, aby i on ji přijal takovou, jaká je. Věděl od samého začátku, že je jiná než všechny ostatní ženy, které kdy prošly jeho životem. Možná, že není tou dokonalou manželkou, kterou pro sebe vždycky hledal, ale bude perfektní matkou jejich dítěte. Sophie ho bude chránit a milovat tolik, že si to maličké možná ani neuvědomí otcovu odtažitost. „Potřebuju, abys pochopila, že když nebudeš mít chůvu, budeš muset všechno dělat úplně sama,“ varoval ji. „Já nebudu patřit k jednomu z těch moderních otců, kteří jsou vždycky po ruce. Nezvládl bych to, a navíc často pracuju dlouho do noci.“ Ještě víc zvážněla. „Kdybys byl po ruce, prospělo by ti to.“ „O tom pochybuju. A už vůbec si nejsem jistý, že by to bylo dobré pro naše dítě. Zaplatím ti za jakoukoli výpomoc, kterou bude potřebovat, ale já sám se na těchhle věcech podílet nebudu.“ Viděl, že je připravená argumentovat, a proto ji umlčel dřív, než stačila cokoli říct. „Carina, máme ještě několik měsíců času, než se to malé narodí. A teď jsem 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273330
ŠPANĚLOVO VYKOUPENÍ
strávil pět zatraceně dlouhých dní obklopený krvelačnými žraloky a netoužím po ničem jiném než dobrém jídle a bazénu.“ Svraštila obočí. „A jak to dopadlo?“ Její zjevná starostlivost ho potěšila. „Úspěšně. Smlouva je podepsaná.“ Ale vedla k ní o hodně delší cesta, než čekal. Bratři Casillasovi vždycky jednali o všem společně. Nepřipadalo mu proto správné, že s ním Luis není. Měl pocit, jako kdyby něco dělal za jeho zády a chvílemi se cítil jako bezruký. Luis byl vždycky jeho protipólem. Tam, kde nestačil otevřený, rázný přístup, využil svůj talent diplomata a snažil se na klienty zapůsobit vlídností a porozuměním. Tentokrát musel ale obě role hrát jen on sám. Ale podařilo se mu to. Úspěch jednání byl důkazem, který potřeboval – že se bez svého bratra dokáže v životě obejít. „Budeš muset trávit v Jižní Africe hodně času, až se ten projekt spustí?“ „Ano. Někdy tam budu muset jet třeba i na několik týdnů.“ Málem dodal, že by mu občas mohla dělat společnost. Pak si ale vzpomněl, že jí sám před nějakou dobou tvrdil, že chce všude jezdit sám. Světlo v jejích očích jako by najednou pohaslo. Pak si překřížila ruce na prsou a ustoupila o krok stranou. „Musím ti něco ukázat.“ „Co?“ „Pojď se mnou a uvidíš.“ Vrhl na ni tázavý pohled, ale pak pokrčil rameny. „Tak jdeme.“ Následoval ji dolů po schodech. Cestou si s ním povídala o dětském pokoji. „Najala jsem taky místního truhláře, aby vyrobil nějaký nábytek, ale může začít až za několik týdnů.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273330
MICHELLE SMARTOVÁ
„Dělal drahoty?“ zeptal se a v duchu přemýšlel, proč je Sophie najednou tak nervózní. Rozesmála se, ale okamžitě si uvědomil, že se do smíchu nutí. „Zjistila jsem, že všichni se nedají koupit.“ Na příklad ty, pomyslel si v duchu. Ve světě, ve kterém vládly peníze, se oženil možná s jedinou bytostí, pro kterou peníze nebyly tou hlavní hodnotou. Když Sophie otevřela dveře do nejmenšího z obývacích pokojů a prošel jimi dovnitř, ztuhl. Na masivní dubové podlaze, kterou nechal dvakrát za rok ošetřit, aby zůstala bezvadná, v plastovém oválném pelíšku vycpaném dekami spal pes. „Co to zatraceně je?“ Když promluvil, pejsek otevřel oči a postavil se na nohy. „Štěně.“ Upřeně na ni pohlédl. „To vidím. Ale co zatraceně dělá v mém domě?“ „V našem domě.“ Pejsek došel až k ní a začal ji škrábat na koleni. Vzala ho do náruče. „Tvrdil jsi, že se tu mám chovat jako doma.“ „To ale neznamená, že si sem koupíš psa.“ „Já jsem ho nekoupila. Našla jsem ho u –“ „Ty jsi do mého domu přinesla toulavého psa? Který má kdoví jaké nemoci?“ „Nemá žádnou nemoc. Našla jsem ho krvácejícího před vraty a odnesla jsem ho k veterináři. Měl po těle několik ran, které vypadaly, jako kdyby ho napadl nějaký jiný pes. Veterinář ho ošetřil a zdá se, že kromě toho, že byl vyděšený a fňukal bolestí, mu nic vážného není.“ „A proč jste ho nevrátili jeho původnímu majiteli?“ „Nemá čip a nikdo se po něm neshání. Pravděpodobně se ho někdo chtěl zbavit.“ Okamžitě mu bylo jasné, co má v plánu. „Ne.“ „Ano.“ 100 Ukázka elektronické knihy