Oskar Fuchs byly určeny k překvapivým přepadům, rozbíjení opevněných pozic rebelů, ničení dělostřeleckých jednotek a živé síly na shromaždištích. Teď si vzali do parády Olomouc a jaksi jim bylo u prdele, že uvnitř operují ještě skoro dvě třetiny XIII. pěší. Však ji Waldmann vybuduje znova. Jako už tolikrát. Čert to vem. Bylo z čeho, o to neměl strach vůbec nikdo. Tlaková vlna mě zvedla a odmrštila pryč. Připadal jsem si jako opilý potkan v puštěné pračce. Čas se táhl jako sopel cigánského děcka a já vrávoral směrem, kde měla být naše brigáda. Našel jsem ji. Tedy její trosky. Úhledně naporcované a nasekané nadrobno, rozšmelcované mlýnkem na maso zvaným válka. Pak najednou zavládlo ticho. Nejen na shromaždišti, ale nad celou Olomoucí. Možná mi ale jen zkolaboval sluch, protože křičících raněných bylo kolem dost. I tak to byla úleva. Muži a ženy s červeným křížem na rukávové pásce pobíhali kolem, ale moc úspěchů neslavili. Nebyly léky, zdravotnický materiál, ani to pitomý morfium jako první pomoc. Vyzvracel jsem dvakrát nebo třikrát žaludeční šťávy, ještě notnou dobu polykal nasucho, kulomet položený přes kolena. Po nějaké době mě napadlo sundat si přilbu, čuměl jsem do prázdna a kouřil. Přijelo auto a z něj vystoupil nažehlený voják s hodností kapitána. Rozhlížel se povýšeně kolem a pak zamířil ke mně. Což byla chyba. A ještě větší to, že navázal konverzaci silně arogantním způsobem. „Neflákej se a odtahej ty mrtvý sráče někam, aby nebyli vidět. Už za hodinu tu budou točit! Je ti jasné, co říkám? Televize! Budou
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273275
Leichenberg filmovat slavnostní vkročení konvenční pravidelné jednotky do osvobozeného města, všechen póvl odtud musí zmizet. Nerozumíš snad? A proč vlastně nezdravíš nadřízeného?“ Odhodil jsem nedopalek, sevřel zbraň, až mi zbělely klouby na rukou, vstal a prudce obouruč předpažil. Kulomet úspěšně zlomil nosní přepážku, rozbil rty a vlastně celý obličej vyfintěného důstojníka. Kapitán padl k zemi. Aha, ještě ten pozdrav. „Ahoj, ty vymrdaná blbá píčo,“ řekl jsem procítěně, odložil něžně kulomet a vytáhl od pasu polní lopatku s naostřenou hranou. „Počkejte, prosím, pane svobodníku,“ uslyšel jsem vícehlasou tichou prosbu. Belhalo se ke mně osm dalších lidí ze XIII. pěší. Skupinku vedl Jiří Kotek, který tehdy v noci po mém příchodu k brigádě jen těsně unikl mazáckému znásilnění. Postavil se do pozoru a zasalutoval. Špinavý, otrhaný, možná i nadopovaný nějakým chemickým svinstvem proti bolesti, protože měl ovázanou nohu. „Pomůžeme vám.“ Důstojník procitl z krátkého bezvědomí. Nevěřícně koukal do našich tváří. Nevím, jak mně, ale ostatním se oči zvláštně leskly. A přitom byly úplně prázdné. Bezcitné. Polní lopatky dopadly. Některé zavrzaly o kosti, jiné projely s hlasitým mlasknutím měkkými tkáněmi. Každopádně rychle ukončily snahu pana kapitána křičet. I když se velmi snažil. To jsem zase musel uznat. ***
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273275
Oskar Fuchs Mezi padlými byl i četař Fišer. Poměrně rychle jsem při takové vynucené obměně personálu stoupal v hodnostním žebříčku. Po Olomouci byl ze mě najednou veterán. Dostal jsem další frčky a jako rotnému mi hodili na co nejrychlejší zaučení stovku bažantů. V pravidelné armádě by oddílu, jaký mi pověsili na krk, velel zřejmě poručík, ale tady byla pravidla nastavená jinak. Praporu by měl velet podle všeho kapitán nebo major, brigádě plukovník, a nikoliv poručík. Ale při těchto ztrátách by to prý vypadalo v tabulkách špatně, takže lepší bylo odepisovat „jen“ poddůstojníky. Navíc, dělat z gaunerů oficíry se eklovalo úplně všem. A dobrovolně k nám nikdo nešel, logicky. A i ty nejhorší lampasáky potřebovali na frontě u standardních jednotek. Kouknul jsem na hodinky. Čtvrt hodiny uplynulo. Byl čas projít jednotlivé pozice. Zase to nestihli. Paka vypatlaný. Desátníci i svobodníci křičeli do ochraptění, sem tam dokonce přidali nějaký ten kopanec a facku, ale s tímhle materiálem zkrátka nešlo trhat rekordy. Posílali nám čím dál větší podíl lemplů a kriplů. Ti už nechodili k naší jednotce pro klasickou kriminální činnost, ale často pro dezerci, když se snažili utéci před vojenským mundúrem. Všechno jim trvalo dvakrát tak dlouho. Hrozný lamy. Možná, kdybych jim dal do ruky tablet nebo mobil místo krumpáče a lopaty, šlo by jim to lépe. Vykopat pozici pro kulomet v časovém limitu drtivá většina nováčku nezvládala. Zatím. Za dva dny už to dají. S krvavými mozoly, ale přece. Z přemýšlení mě vytrhl příchod poručíka Waldmanna. Zavelel pohov dřív, než jsem stačil cokoliv
100
Ukázka elektronické knihy