Co ztěžuje akceptaci stínu
Raději smrt, než abych ztratil tvář Jsou lidé, kteří by raději zemřeli, než aby ztratili svou tvář. A tvář ztrácíme alespoň načas, jakmile začne být jasně zjevné naše stínové chování. „Raději smrt, než abych ztratil tvář!“ – Tak uvažují lidé s vysokým jáským ideálem a tvrdým nadjá, které vyžaduje splňování nároků, jež jsou v onom vznešeném ideálu já víceméně vědomě formulovány. U jáského ideálu nejde jen o problém, jak chceme, aby se na nás pohlíželo, a nejde jen o problém persony. Je v tom něco mnohem podstatnějšího, totiž otázka po hodnotách, jejichž uskutečňováním poměřujeme svůj život. Není to samozřejmě čistě intrapsychické hodnocení. Ve svém hodnocení jsme vždy závislí také na druhých, na tom, jak nás vidí oni a jakou zpětnou vazbu nám o tom dávají. Možná se snažíme být féroví a sami se chceme za férové považovat, ale teprve když dostaneme zvenčí potvrzení své snahy o férovost, můžeme mít dojem, že tuto hodnotu ve svém životě zjevně uskutečňujeme. Jáský ideál tedy určuje, čím chceme poměřovat svůj vlastní život. Jeden by například chtěl být spravedlivým člověkem, druhý by rád byl člověkem nadevše laskavým, jiní by zase chtěli udělat díru do světa ve svém povolání – to všechno jsou projevy jáského ideálu. V souvislosti se stínem vyvstává otázka, zda máme jáský ideál chápat jako ideál, na nějž budeme neustále zaměřovat svůj život u vědomí toho, že jde o vodítko, ne o normu, kterou je nutno plnit – nebo zda se tento 98 S T Í N
V NÁS
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273098
ideál musí v každém okamžiku naplňovat, neboť by jinak neprodleně následovalo zklamání a s ním spojené odsouzení ze strany nadjá. Víme, že vznešený ideál já od nás může chtít příliš. Kdo se snaží být velice férový (možná, že svou férovost vyvinul v reakci na styl výchovy v původní rodině, který pociťoval jako nespravedlivý), ten vcelku s jistotou bude mít neférový stín – a někdy se tímto svým neférovým stínem bude cítit přímo převálcován. Možná je takový člověk sám o sobě vysoce citlivý na tento stín a cítí jako neférové něco, co je pro jiné lidi s jinými ideály ještě zcela ve sféře normality. Dokáže-li tato osoba spatřovat v jáském ideálu vodítko pro své chování, bude pro ni takový neúspěch v naplňování jáského ideálu něco normálního, nikoli urážlivého. Pokud ovšem bere naplňování jáského ideálu jako absolutní požadavek, bude pro ni každé neférové jednání selháním a katastrofou a ona se ho nutně musí chránit, nebo je aspoň popírat. Přijetí stínu neznamená, že obětujeme svoje ideály – řekneme si třeba, že každý ideál beztak vrhá stín, takže bude lepší vůbec žádné ideály nemít. To bychom se ocitli v životě bez nároků a bez větších zklamání. Ideu přijetí stínu nesmíme použít k tomu, abychom zničili ideál já. Jde o to, abychom relativizovali jeho absolutní platnost, a to tak, že jej pochopíme skutečně jako ideál, jako ideál, který je cílem našeho způsobu života. Když už nejsou žádné cíle, k nimž bychom mohli svým sebepojetím směřovat a jimiž bychom mohli poměřovat vlastní jednání, pak ze sebe nic moc neuděláme. Pak je totiž všechno lhostejné, je to „jedno“, je to „fuk“. Tak jako tak budeme zakryti stínem, proč se tedy namáhat? Jenže když ze svého života uděláme málo, stanou se z nás závistivci.75 A možná je přece jenom lepší být tu a tam zklamán než být závistivý. Na základě zklamání můžeme daleko spíše než na základě závisti rozvinout kreativitu. Kdybychom přijetí stínu kolektivně mylně pochopili tak, že máme obětovat ideály, stali bychom se členy společnosti, v níž bude stále méně hodnot, na jejichž platnost bychom se mohli spolehnout. Při skutečném přijetí stínu však právě k této ztrátě hodnot nedochází. Když přijetí stínu chápeme správně, můžeme sice v konfrontaci se stínem stále zakoušet hodnotové dilema, ale to se musí vyřešit tak, že už nebude vítězů 99 S T Í N
V NÁS
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS273098
a poražených, protože už ani jednu z hodnot nebudeme intrapsychicky stanovovat jako absolutní. Každý ideál nepochybně vrhá nový stín. Proto je zacházení se stínem boj, který nikdy nekončí. Tak to myslí Kant, když říká, že pácháme stále znovu zlo, ačkoli vlastně vůbec nechceme, a že za to musíme převzít odpovědnost. Je to vlastně to, co chápeme v jungovské psychologii jako „archetypický stín“. To však neznamená, že by v životě nebyly situace, kdy si připadáme nezakryti stínem nebo kdy se potýkáme se stínem, na který jsme si zvykli. Ale stále znovu přicházejí situace, kdy jsme navštěvováni a pokoušeni velice propastným stínem. Vysoký ideál já nabývá na problematičnosti zvláště v tom případě, že přísné nadjá permanentně vyžaduje uskutečňování ideálu. Pojmem nadjá rozumíme internalizované (vnitřně přijaté) normy a pravidla, které částečně pocházejí z výchovy (mimo jiné náboženské), z našich komplexů, tedy vnitřně přijatých obtížných vztahových epizod raného dětství, i z našeho pozdějšího života, ale částečně je přímo stanovuje sama společnost, v které žijeme. Toto nadjá může být více nebo méně náročné, více nebo méně shovívavé. Lidé s rodiči, kteří velice dbali na to, aby se dodržovala pravidla, mají obvykle přísnější nadjá než děti shovívavých rodičů. Kdo byl natolik socializován nábožensky, že každé nedodržení kteréhokoli z pravidel v něm plodí pocit viny; kdo v dětství pochopil náboženství tak, že se musí neustále snažit střežit provinění, ten mívá v pozdějším životě náročné nadjá. Když má člověk velmi náročné nadjá, pak se u něj stínové chování vůbec nepředpokládá, má se mu vyhýbat, a když se takové chování přesto objeví, musí je odštěpit. Člověk, který se snaží s absolutní důsledností uskutečňovat v životě svůj jáský ideál spočívající v ochotě vůči druhým a ve skutečném plnění povinností, když už se jich jednou ujal, takový člověk má přísné nadjá. Musí tento ideál uskutečňovat, jinak by jeho život neměl cenu. Byl by to promrhaný život. Tato kombinace s sebou nese neschopnost ohrazovat se proti zájmům a požadavkům (někdy neoprávněným) ostatních. Takový člověk je najednou zavalen horou povinností, které vůbec mít nechtěl a které 100 S T Í N
V NÁS
Ukázka elektronické knihy