LET STŘÍBRNÝCH ŠÍPŮ
Přímý svědek událostí, vedoucí týmu Alfred Neubauer, podrobně líčil sled smutných událostí. Dick Seaman ležel v nemocnici ve Spa na posteli, celý zafačovaný. Neubauer byl u něho s chvějící se Dickovou ženou Erikou. Neubauer si pamatoval, že mu Dick nesouvisle vyprávěl, jak se to přihodilo. Neubauer tomu rozuměl, byla to pořád stejná a známá „písnička“. Stejně to chodilo na všech závodních tratích celého světa. Neubauer podobné situace jako bývalý závodník a nyní vedoucí závodního týmu dobře znal. Devětadevadesátkrát projedete jako závodník nebezpečnou zatáčku v pohodě, rychle, přitom bez nebezpečí či ohrožení. A potom jednou chcete být ještě rychlejší, chcete dosáhnout lepšího času a přijde zatáčka… Závodník udělá stejný trik jako vždy, ale přitom přidá trochu více plynu – a řítí se do náručí smrti. Jen krátce po půlnoci přišel dr. Gläser a oznámil, že je konec. Neubauer pevně držel Eriku. Oba plakali za manželem a přítelem, Richardem Johnem Beattiem Seamanem. Snad to byl šok ze smrti Seamana, nebo nějaká nevyzpytatelná čertovina způsobená technikou, ale v příští červencové GP Francie zažily mercedesy ohromnou prohru. Žádný ze stříbrných šípů cíl nespatřil. Caracciola měl nehodu. Lang a von Brauchitsch poruchu motoru, kterou nezapříčinili piloti. Analýza jejich motorů ukázala pravou příčinu. Následkem nefunkčního mazání stěny válce vznikly praskliny pístů a pístních kroužků. Problém byl i v nedostatečné přípravě směsi tolik velebeným dodatkovým karburátorem. S důkladností jemu vlastní se pokusil Uhlenhaut „výrobu plynu“ motoru W 154 přivést k rozumu, aby se takové poruchy příště už neopakovaly. Ovšem ne úplně se mu to podařilo. Pozdější vítězství Caraccioly při Velké ceně Německa ale bylo zřejmým úspěchem tohoto úsilí.
Grand Prix Francie, Remeš, 9. července 1939: Rudolf Caracciola na třílitrovém W 154 během tréninku
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272855
1 9 3 9 : válka se blíží , stříbrné šípy letí dál
Grand Prix Francie, Remeš, 9. července 1939: Caracciola tlačí svůj vůz z cesty, závod pro něj skončil krátce po startu
Za dva týdny se ale mercedesy proháněly lesy v pohoří Eifel při přípravě na Velkou cenu Německa. Lang měl neuvěřitelnou formu. Zajížděl kolo za 9 minut a 43,2 sekundy, což znamenalo rychlostní průměr 140,8 km/h. Překonal tím i slavný Rosemeyerův rekord. Bude trvat ještě dlouho, než přijde jiný závodník a tento Langův rekord překoná. Ale to už bude jiný stroj, jiná historie – a tím jezdcem bude J. M. Fangio. Pro oba velké německé soupeře Mercedes-Benz a Auto Union byla domácí GP Německa na Nürburgringu přirozeně nejdůležitější evropskou velkou cenou. V Německu pak tato událost byla absolutním vrcholem všeho. Počet diváků, kteří tehdy závody sledovali, byl tak šílený, že neměl konkurenci v žádném jiném motoristickém podniku na světě. Zdálo se, že Maserati i Delahaye budou u tohoto předpokládaného střetu titánů degradovány na pouhé statisty. Dnes si snad každý dokáže představit, jak to asi tehdy v létě 1939 při Velké ceně Německa vypadalo. Velkolepá národní výzdoba, všude hnědé a černé uniformy, jakož i přehlídky vojenského charakteru v doprovodném programu závodu. Veškeré toto okázalé působení na veřejnost nemělo přirozeně minout ani zahraniční účastníky, návštěvníky a novináře. Prostě cílená Hitlerova a Goebbelsova propaganda. Čas závodu o Velkou cenu Německa nastal 23. července 1939. Na Eifelu vanul chladný vítr a závod začal velkou senzací, když se prvním kolem prohnal jako blesk stříbrný šíp s Hermannem Langem, a potom 27 sekund nic… Zcela nepochopitelné. Stala se za Langem nějaká hromadná nehoda? Nějaká jiná katastrofa? Ne! Lang zcela jednoduše celé startovní pole deklasoval, včetně všech velkých jezdců jako Caracciola, Nuvolari, Stuck či von Brauchitsch. Očití svědkové budou později na tyto chvíle emotivně vzpomínat. A vzpomínky popíšou tak, že nejdříve
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272855
LET STŘÍBRNÝCH ŠÍPŮ
byl slyšet typický ječivý zvuk kompresoru Mercedesu, poté vystřelil z lesa stříbrně zbarvený vůz a v něm Hermann Lang v bílém overalu. Bílá „tečka“ ve stříbrné „skvrně“ měly tvořit úžasnou symbiózu, téměř popírající fyzikální zákony. Pamětníci na to pak nikdy nedokázali zapomenout. Lang objel první kolo s náskokem 27,3 sekundy před von Brauchitschem, Müllerem a Pietschem. Náskok pak navýšil až na 50 sekund. Tím větší bylo zklamání, když Lang i von Brauchitsch byli nuceni záhy po startu vzdát. Langovi v boxech nevěřili, že je s vozem nějaký problém. Později se ukázalo, že měl pravdu, neboť Lang měl pro zvuk motoru jakýsi šestý smysl. Když oba vozy vypadly, Neubauer zuřil a obával se stejné blamáže jako ve Francii. A to zrovna při domácí události! Naštěstí čest stuttgartských zachránil vítězstvím Caracciola před Müllerem na Auto Unionu. Rudolf Caracciola si vychutnával vítězství a netušil, že na Nürburgringu jede naposledy – a že to vůbec bylo naposledy, kdy mohl vyhrát velkou cenu. Němci mohli slavit. Překvapením tehdy však byl výkon jednoho ze zahraničních vozů. Třílitrové Maserati s kompresorem, jež se umístilo na třetím místě, pilotoval jásající Paul Pietsch. Do konce sezony zbývaly v kalendáři ještě Velké ceny Švýcarska v Bernu, následující podnik po Německu, a na 3. září byl ohlášen poprvé závod v Jugoslávii, o Velkou cenu Bělehradu. Trofej pro vítěze ve Velké ceně Německa 1939, kterou obdržel Rudolf Caracciola 24. července 1939, v Mercedes-Benz Museum ve Stuttgartu
Grand Prix Švýcarska se konala v Bremgartenu 20. srpna 1939. Byly vypsány dva závody: jeden v kategorii Voiturette, oblíbené především Italy, ale i Angličany, a druhý pro „velkou“ třídu
monopostů. Na okruhu v Bremgartenu se sešla pestrá směsice závodních aut. Vedle třílitrů od Daimler-Benz, Auto Union a Maserati stálo několik 4,5litrových Delahaye s motory V12; v 1,5litrové třídě se proháněly vozy ERA, Maserati a Alfa Romeo 158. Vítězem slabší třídy se stal Giuseppe Farina na Alfě. Bylo po dešti, trať byla vlhká a záludná. Výborné počasí pro Caracciolu, mysleli si všichni jeho mechanici a doufali, že tentokrát to Rudi svému rivalovi Langovi natře. Langovi se skutečně dlouhé roky v deštivém počasí nedařilo, což měla za následek nehoda v jednom z prvních závodů v mokru. Neubauer to věděl, a proto se snažil psychologicky na Langa působit, aby byl schopen zajet i za deště. V Bernu se mělo ukázat, že si Neubauer nedal práci nadarmo. A Lang se skutečně ukázal. Od startu vystřelil do čela. Teprve za ním slavní „staříci“ Caracciola a von Brauchitsch. Karratsch se stále více přibližoval. Dlouho jeli tito dva soupeři kolo na kolo. Odehrával se dechberoucí souboj mezi starým a mladým mistrem. Přestože vzhledem k mokru a charakteru trati byla jízda velmi nebezpečná, Karratsch visel Langovi těsně za zadkem a nemilosrdně na něj dorážel.
100
Ukázka elektronické knihy