LET STŘÍBRNÝCH ŠÍPŮ
Přímý svědek událostí, vedoucí týmu Alfred Neubauer, podrobně líčil sled smutných událostí. Dick Seaman ležel v nemocnici ve Spa na posteli, celý zafačovaný. Neubauer byl u něho s chvějící se Dickovou ženou Erikou. Neubauer si pamatoval, že mu Dick nesouvisle vyprávěl, jak se to přihodilo. Neubauer tomu rozuměl, byla to pořád stejná a známá „písnička“. Stejně to chodilo na všech závodních tratích celého světa. Neubauer podobné situace jako bývalý závodník a nyní vedoucí závodního týmu dobře znal. Devětadevadesátkrát projedete jako závodník nebezpečnou zatáčku v pohodě, rychle, přitom bez nebezpečí či ohrožení. A potom jednou chcete být ještě rychlejší, chcete dosáhnout lepšího času a přijde zatáčka… Závodník udělá stejný trik jako vždy, ale přitom přidá trochu více plynu – a řítí se do náručí smrti. Jen krátce po půlnoci přišel dr. Gläser a oznámil, že je konec. Neubauer pevně držel Eriku. Oba plakali za manželem a přítelem, Richardem Johnem Beattiem Seamanem. Snad to byl šok ze smrti Seamana, nebo nějaká nevyzpytatelná čertovina způsobená technikou, ale v příští červencové GP Francie zažily mercedesy ohromnou prohru. Žádný ze stříbrných šípů cíl nespatřil. Caracciola měl nehodu. Lang a von Brauchitsch poruchu motoru, kterou nezapříčinili piloti. Analýza jejich motorů ukázala pravou příčinu. Následkem nefunkčního mazání stěny válce vznikly praskliny pístů a pístních kroužků. Problém byl i v nedostatečné přípravě směsi tolik velebeným dodatkovým karburátorem. S důkladností jemu vlastní se pokusil Uhlenhaut „výrobu plynu“ motoru W 154 přivést k rozumu, aby se takové poruchy příště už neopakovaly. Ovšem ne úplně se mu to podařilo. Pozdější vítězství Caraccioly při Velké ceně Německa ale bylo zřejmým úspěchem tohoto úsilí.
Grand Prix Francie, Remeš, 9. července 1939: Rudolf Caracciola na třílitrovém W 154 během tréninku
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272855