ENDYMION
maso, ovoce, placičky se sirupem, čerstvý chléb –, ale vzal jsem si jenom šálek kávy. „Měl by ses najíst,“ zabručel stařec. „Nemůžeš vědět, kdy se dostaneš k dalšímu jídlu.“ Stál jsem tam a prohlížel si ho. Z kávy stoupala pára a hřála mě na obličeji. Vzduch byl studený. „Jestli to proběhne podle vašeho plánu, za necelých šest hodin budu v kosmické lodi. Najím se potom.“ Martin Silenus ze sebe vydal chraplavý zvuk. „Kdy něco proběhne podle plánu, Raule Endymione?“ Napil jsem se kávy. „Když už je řeč o plánech, chtěl jste mi říct o nějakém tom zázraku, který odvede pozornost Švýcarské gardy, až budu vaši mladou kamarádku odnášet.“ Starý básník si mě chvíli prohlížel. „Můžeš mi v tom prostě důvěřovat?“ Povzdechl jsem si. Obával jsem se, že to řekne. „To chce pořádnou porci důvěry, starče.“ Pokýval hlavou, ale zůstal zticha. „Dobrá,“ řekl jsem nakonec. „Uvidíme, co se stane.“ Otočil jsem se k A. Bettikovi, který stál u schodiště. „Hlavně nezapomeň být s lodí na místě, až tě budeme potřebovat.“ „Nezapomenu, pane,“ odpověděl android. Došel jsem k hawkingovce rozložené na podlaze. A. Bettik mi na ni odnesl batoh. „Nějaké poslední pokyny?“ zeptal jsem se, i když jsem pořádně nevěděl, na koho mluvím. Stařec připlul na vznášedlovém lůžku blíž. Ve světle pochodní působil věkovitě: seschleji a víc jako mumie než kdy dřív. Jeho prsty vypadaly jako zežloutlé kosti. „Jen tohle,“ zaskřehotal. „Poslouchej – V širokém moři žije nebožák s ochablým tělem, který musí však století deset ve své bídě žít a zemřít sám. Kdo jen by postavit se jemu svedl? Nikdo. A tak on, zatímco odteče vln milion, poroben bude. Avšak nezahyne, splní-li toto: pokud dojde činně pátráním v hloubkách kouzel smyslu všeho, pohybů, tvarů, zvuku veškerého, – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272843