ENDYMION
maso, ovoce, placičky se sirupem, čerstvý chléb –, ale vzal jsem si jenom šálek kávy. „Měl by ses najíst,“ zabručel stařec. „Nemůžeš vědět, kdy se dostaneš k dalšímu jídlu.“ Stál jsem tam a prohlížel si ho. Z kávy stoupala pára a hřála mě na obličeji. Vzduch byl studený. „Jestli to proběhne podle vašeho plánu, za necelých šest hodin budu v kosmické lodi. Najím se potom.“ Martin Silenus ze sebe vydal chraplavý zvuk. „Kdy něco proběhne podle plánu, Raule Endymione?“ Napil jsem se kávy. „Když už je řeč o plánech, chtěl jste mi říct o nějakém tom zázraku, který odvede pozornost Švýcarské gardy, až budu vaši mladou kamarádku odnášet.“ Starý básník si mě chvíli prohlížel. „Můžeš mi v tom prostě důvěřovat?“ Povzdechl jsem si. Obával jsem se, že to řekne. „To chce pořádnou porci důvěry, starče.“ Pokýval hlavou, ale zůstal zticha. „Dobrá,“ řekl jsem nakonec. „Uvidíme, co se stane.“ Otočil jsem se k A. Bettikovi, který stál u schodiště. „Hlavně nezapomeň být s lodí na místě, až tě budeme potřebovat.“ „Nezapomenu, pane,“ odpověděl android. Došel jsem k hawkingovce rozložené na podlaze. A. Bettik mi na ni odnesl batoh. „Nějaké poslední pokyny?“ zeptal jsem se, i když jsem pořádně nevěděl, na koho mluvím. Stařec připlul na vznášedlovém lůžku blíž. Ve světle pochodní působil věkovitě: seschleji a víc jako mumie než kdy dřív. Jeho prsty vypadaly jako zežloutlé kosti. „Jen tohle,“ zaskřehotal. „Poslouchej – V širokém moři žije nebožák s ochablým tělem, který musí však století deset ve své bídě žít a zemřít sám. Kdo jen by postavit se jemu svedl? Nikdo. A tak on, zatímco odteče vln milion, poroben bude. Avšak nezahyne, splní-li toto: pokud dojde činně pátráním v hloubkách kouzel smyslu všeho, pohybů, tvarů, zvuku veškerého, – 99 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272843
DAN SIMMONS
probádá formy a též matérii, že esenci svou před ním neukryjí, pak nezemře. A nadto musí, vskutku, k tomuto dílu radosti i smutku přistoupit zbožně. Milce ztracené, jež venku v bouři trápí živly zlé, on všechny vedle sebe uloží, než čas tím místem přejde s vervou vší. Až úsilí to bude dokonáno, pak jinoch, jejž si zvolí nebe samo, povstane před ním; toho navede, jak ukončit vše. A ten mladík zde vše splní, jinak zemřou totiž oba.“ „Cože?“ řekl jsem. „Nerozu–“ „Kašli na to,“ zachrčel básník. „Vytáhni odtamtud Aeneu, odvez ji k Vyvržencům a potom s ní živou přileť zase zpátky. Není to zas tak složité. To by měl zvládnout i pastýř.“ „Nezapomínejte na učedníka u zahradního architekta, barmana a lovce kachen,“ řekl jsem a postavil jsem šálek kávy na stůl. „Jsou skoro tři,“ připomněl Silenus. „Musíš vyrazit.“ Nadechl jsem se. „Ještě chvilku,“ řekl jsem. Seběhl jsem po schodech na záchod, vymočil jsem se a chvíli jsem se opíral o chladivou kamennou zeď. Zbláznil ses, Raule Endymione? I když to byla moje myšlenka, slyšel jsem ji tichým hlasem Prabáby. Ano, odpověděl jsem. Vyšel jsem po schodech zpátky nahoru, udivený tím, jak se mi třesou nohy a jak rychle mi buší srdce. „Všechno připraveno,“ řekl jsem. „Máma mi vždycky říkala, abych si tyhle věci pohlídal, než odejdu z domova.“ Tisíc let starý básník něco zabručel a doplul na svém vznášedlovém lůžku k hawkingovce. Sedl jsem si na rohožku, aktivoval letová vlákna a vznesl se půldruhého metru nad kamennou podlahu. „Nezapomeň, jakmile budeš v Rozsedlině a najdeš vstup, dál bude naprogramovaná,“ řekl Silenus. „Vím, všechno jste mi řekl…“ „Mlč a poslouchej,“ zaskřehotal. Prsty podobné starému pergamenu ukázaly na příslušné obrazce z vláken. „Jak s tím létat, si pamatuješ. Až – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272843
ENDYMION
tam budeš, poklepej v řadě za sebou tam… tam… a tam… a program převezme řízení. Když se dotkneš přerušovacího obrazce tady, můžeš sekvenci přerušit a pilotovat manuálně.“ Prsty pohladí vzduch nad starými vlákny. „Ale tam dole se ji pilotovat nepokoušej. Nikdy bys nenašel cestu ven.“ Přikývl jsem a olízl jsem si vyschlé rty. „Neřekl jste mi, kdo ji naprogramoval. Kdo tento let podnikl přede mnou?“ Satyr ukázal nové zuby. „Já, chlapče. Trvalo mi to měsíce, ale dokázal jsem to. Bezmála před dvěma stoletími.“ „Před dvěma stoletími!“ Musel jsem se držet, abych z rohožky neslezl. „Co když došlo k závalům? Změnám způsobeným zemětřeseními? Co když se tam od té doby objevila nějaká překážka?“ Martin Silenus pokrčil rameny. „Poletíš rychlostí víc než dvě stě kilometrů za hodinu, chlapče,“ řekl. „Nejspíš se zabiješ.“ Poplácal mě po zádech. „Tak do toho. Pozdravuj ode mě Aeneu. Vyřiď jí, že strýček Martin čeká, aby – ještě než umře – viděl Starou Zemi. Řekni jí, že ten starý páprda se nemůže dočkat, až uslyší, jak se dobrala všeho smyslu pohybů, tvarů a veškerého zvuku.“ Zvedl jsem hawkingovku o dalšího půl metru. A. Bettik postoupil dopředu a podal mi modrou ruku. Potřásl jsem si s ní. „Hodně štěstí, pane Endymione.“ Přikývl jsem. Pak už mě nenapadlo, co dalšího říct, a tak jsem po stoupající spirále vyvedl hawkingovku z věže. Abych letěl nejkratší cestou z města Endymion uprostřed kontinentu Orel do údolí Hrobek času na kontinentu Kůň, měl bych to vzít přímo na sever. Zamířil jsem na východ. Zkušební let, který se uskutečnil předchozího dne – pro mou unavenou mysl to byl pořád jeden a tentýž den –, ukázal, jak snadno se dá hawkingovka ovládat, jenže to bylo při rychlostech několika kilometrů za hodinu. Když jsem byl sto metrů nad věží, nastavil jsem směr – svítícím perem drženým v zubech jsem namířil na gyrokompas, srovnal jsem rohožku podél pomyslné přímky a zkontroloval ji podle topografické mapy, kterou mi starý básník dal –, načež jsem přitiskl dlaň ruky na zrychlovací obrazec. Rohožka pokračovala ve zrychlování, až se aktivovalo slabé ochranné pole, které mě clonilo před náporem větru. Až příliš pozdě jsem se ohlédl, abych věž naposledy spatřil – možná abych uviděl starého básníka, – 101 – Ukázka elektronické knihy