Cítila jsem v jeho hlase kapánek ironie. Větší kapánek ironie. Ale co... Zůstala jsem s ním a zpracovávala veškerou nádheru kolem. Nelitovala jsem svého rozhodnutí jet. Není to tak, že by vše najednou bylo krásné. Ale když zažíváte něco jedinečného, vidíte kolem to dobré, soustředíte se na dobré a špatné věci už vám nejsou tolik blízké. Tak jsem se cítila. Derek jezdil naprosto dokonale. Kochala jsem se jeho jízdou do chvíle, než přešel do kroku a podíval se na mě a Nikolasovi dost ošklivým pohledem. Jako by nás chtěl zabít. Naštěstí jsme už vstávali a odcházeli, jelikož Nikolas zavelel, že je čas, aby mi to tady ukázal. Nevím, co to bylo, ale ještěže jsme šli. Jejich sedlovna byla, pro porovnání, tak třikrát větší než u nás doma. Celá jedna stěna byla pokryta sedly a na té druhé se nacházely držáky na deky a dečky plus poličky a další příslušenství. „Tak tady máme věci my, ale vzhledem k tomu, že máš všechno v bedně, tak jsem ti to tady vlastně vůbec nemusel ukazovat,“ zazubil se. Dovnitř zrovna přišel Derek. Bez přemýšlení hodil sedlo na stojan a uzdečku mrskl na držák. Jako bychom nestáli přímo před ním. Koukla jsem na Nikolase kvůli vysvětlení, ale jen se smál. „Rád tě poznávám,“ řekl konečně. „Jsem Derek.“ „Já tebe taky,“ odpověděla jsem trochu nejistě. „Sabina.“ Z trapného ticha nás všechny vysvobodil Nikolas, který mi chtěl ještě ukázat šatnu a klubovnu. „Jako by měl dvě osobnosti, viď?“ špitl Nikolas. „Tak trochu.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272698