ZAPOMNĚNÍ Klára Parmová
Cítila jsem, jak pode mnou led praská. Potichu, ale můj bystrý sluch to přesto zaznamenal. Běžela jsem, co mi síly stačily, abych utekla tomu, co mě honilo. Cítila jsem, že to není žádná bytost, kterou jsem za svůj krátký život potkala. Nikdy jsem nevěřila na nadpřirozeno, ale toto nebyl člověk. Přesně jsem poznala chvíli, kdy vkročil na led, který začal praskat ještě víc. Měla jsem štěstí, že moje nohy jsou rychlé a řeka nebyla tak široká. Když jsem vstoupila na břeh, našla jsem ten největší kámen a hodila ho po bytosti, která byla v polovině. „Eleanor!“ zaslechla jsem ho zakřičet syčivým hlasem. Jeho tvář, která byla doteď v temnotě stínů, se vyjasňovala a já spatřila bledou až sivou pleť, sytě zelené hadí oči. Vlasy měl uhlově černé a ulíznuté dozadu. Vypadal jako muž, ale pohledný nebyl. Kámen dopadl přímo před něj. Slyšela jsem prasknutí a poté kámen žbluňkl do vody. Bála jsem se, že to tu bytost nezastaví. Měla jsem na sobě pouze pyžamo a třásla jsem se zimou. Bytost, které se nedalo říkat ani muž, naštěstí vkročila přímo do díry po kameni a zasekla se jí tam noha. Svými dlouhými prsty zakončenými drápy se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272692