K
e n
McC
l u r e
·
V
p ř í m é m
o h r o ž e n í
„Promiň,“ omlouval se Steven. „Šel jsem si zaběhat a dostal jsem se dál, než jsem měl původně v úmyslu. Jak se ti daří?“ „Už do toho začínám pronikat,“ řekla Tally, „a když jsem přečetla všechna hlášení, tak jsem na situaci začala hledět trochu víc optimisticky, připadá mi, že je to lepší, než jsem se bála. Opatření přijatá v izolovaných ostrůvcích infekce mají dobré výsledky… I když…“ „Pokračuj,“ požádal ji Steven. „No, mám trochu obavy, že to, co jsem ti zrovna řekla, vychází z čísel, která dostávám, a vždycky je tu možnost, že ve skutečnosti nevidím úplný obrázek.“ „Záměrně podhodnocené údaje?“ „Doufám, že ne, ale úřady celých počátečních pět měsíců tajily, že se objevila ebola, a to nám tedy zrovna nepomohlo.“ „Takže stejně může dojít k poškození obchodu v té oblasti,“ domyslel si Steven. „No, všichni věříme, že nová iniciativa přinese ovoce. Požádala jsem o oficiální zprávu WHO sestavenou o epidemii z let 2014–2016.“ „A co v ní budeš hledat?“ „Jestli jsou vzorce šíření tehdy a teď podobné.“ „Copak máš málo své práce?“ zažertoval Steven. „Po večerech tady není celkem co dělat,“ odpověděla Tally. Stevenovi se ulevilo, když absolvoval celý telefonát s Tally bez toho, aby jí musel prozradit cokoli o svém příšerném zážitku. Sama toho měla až nad hlavu, než aby si měla dělat starosti ještě kvůli němu. Po chvíli mu zavolal John Macmillan a sdělil mu, že lidem ze Zvláštního odboru se nepodařilo vystopovat útočníka ani 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272485
K
e n
McC
l u r e
·
V
p ř í m é m
o h r o ž e n í
limuzínu. Postarali se o navrácení auta jeho majitelce a také o jeho opravu. „Nestáli o to, aby pojišťovna našla kulku, která prostřelila reflektor, a nahlásila to policii.“ „To se rozumí,“ přitakal Steven. „Promluvíme si o tom zítra ráno.“ Druhý den požádal Steven Jean, aby prověřila fotografie, které pořídil svým mobilem. „Nějaká další stopa?“ zeptala se. „Skoro určitě je to Rus,“ řekl Steven. „Přijel navštívit Dimitrije Petrova a měl s sebou gorilu, která na mě hulákala rusky.“ Pak odešel do kanceláře Johna Macmillana a detailně ho obeznámil s tím, co ho včera potkalo. „Zatracení Rusáci,“ vyprskl Macmillan. „Člověk už se kvůli nim nemůže ani nastěhovat do Mayfairu. Londýn zaplavily ruské peníze pochybného původu. Když přecházím ulici, tak mám strach, že mě srazí nějaký ruský kluk ve ferrari, které dostal k narozeninám. Jste si jistý, že vás chtěl ten chlap zabít?“ „To ano,“ přikývl Steven. „Moc dobře věděl, co dělá.“ Macmillan vypustil z plic dlouhý povzdech, jímž se jeho zlost zlomila v rezignaci. „Kam to ta naše země spěje?“ zamumlal. „Může si sem přilézt každý, kdo má peníze, a dělat si, co se mu zlíbí. Pokud je schopen vykázat aktiva ve výšce deseti milionů, tak dostane britské investiční vízum a po pouhých dvou letech povolení k trvalému pobytu. Je úplně jasné, že policie se jim spíš vyhýbá, našlapuje kolem nich jako kočka a dívá se radši na druhou stranu, a výsledkem je, že se v londýnských ulicích útočí nervovým jedem a po Islingtonu běhají gangsteři, kteří si za cíl vyberou člověka, co se šel proběhnout.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272485
K
e n
McC
l u r e
·
V
p ř í m é m
o h r o ž e n í
Steven byl zvyklý spíš na Johna Macmillana v bojovném módu. Během let jej zažil, jak vzal útokem kabinet a zvítězil. V jednom případě dokonce přiměl couvnout předsedu vlády. Jediným měřítkem pro něho byla jistota, že má pravdu. Na převaze toho, co stálo proti němu, mu nikdy nesešlo, pokud byl skutečně přesvědčený, že dělá správnou věc. Teď se však jevil jako člověk, jenž si začínal zoufat nad politickou reprezentací, která jako by pochodovala podle jiného tempa, neustále se vyhýbala jakékoli akci a místo toho zabředávala do nekonečných diskusí a debat. Z těchto myšlenek však Steven nedal nic najevo. Macmillan k němu zvedl zrak a zeptal se: „Už jste byl za tím zbrojířem?“ Steven ho ujistil, že byl, ale dodal: „Není žádný důvod si myslet, že ten kamarádíček ze včerejška měl něco společného s tím, co nás zajímá.“ „Možná ne, ale byl to ruský osobní strážce a honil vás.“ „To je pravda.“ Steven vyšel z Macmillanovy kanceláře a „důvod si myslet“ měl v ruce ve chvíli, kdy mu Jean podala spis s komentářem: „Tady jsou informace, které jste chtěl o Sergeji Malenkovovi, a taky máme pozitivní identifikaci člověka, kterého jste včera večer vyfotil.“ „Kdo to je?“ „Sergej Malenkov.“ Steven klesl do křesla naproti Jeaninu stolu. „Vida, vida, vida,“ mumlal tiše. „To je dobře, nebo špatně?“ zajímala se Jean. „Je to překvapivé,“ mínil Steven. „Ukazuje se, že Malenkov je velký hráč v téhle partii, a zřejmě právě on bude nejspíš přesně vědět, co se děje. Byl to on, kdo zverboval a zaplatil Martina Fielda a nejspíš i Simona Pashleyho – to v téhle chvíli zjišťuje Scott Jamieson. Proč ale navštívil Dimitrije Petrova?“ 100
Ukázka elektronické knihy