Deštnička vytřeštila oči a s hrůzou pohlédla na Okáčka. „Neboj, Deštničko, pojedeme spolu,“ snažil se ji uklidnit. Sedl si jako první do kluzkého bláta, Deštničku si posadil na klín, párkrát se odrazil rukama od země a už spolu uháněli dolů. Deštnička strachy zavřela oči. To byla rychlost! Vítr jí ovíval tváře, ale Okáčkovy ruce ji pevně svíraly v pase. Kdybych nevěděla, co se děje, snad by se mi to i líbilo, pomyslela si a k Okáčkově údivu se začala smát.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272330