98
Časona
Besron byl zcela zdrcen a nezmohl se na žádný odpor. Nechal se sluhou vyvést ven z místnosti na chodbu, a když se za ním zaklaply dveře, stál tam ještě notnou chvíli jako opařený. Když se pomalu ubíral chodbou ven, došlo mu, že správce je jen nepatrná figurka v této hře a že ne on, ale církevní hodnostáři se rozhodli vědomě zničit jejich město a že není mnoho možností, jak se tomu bránit. „Jaké nám neseš zprávy?“ uvítal Besrona kat hned, jak slezl z koně, když se vrátil vyčerpaný ze své daleké cesty. „Nepochodil jsem. Velekněz mě sice přijal a ujistil mě, že vše je v pořádku a že má vše pod kontrolou. Mám prý být klidný, a jestli je Časona nevinná, tak ji hned po výslechu pustí.“ „Jenže všichni, včetně něj, dobře víme, jak tyto procesy fungují,“ začal křičet Seken. „A řekl jsi mu o správci? Že může zničit celé město?“ dodal kat. „To víš, že jsem mu řekl o správci, i o tom, jak se nám rozhodl pomstít za to, že jsme dál odmítali snášet jeho svévolné a neoprávněné navyšování daní. Jenomže já jsem tam u velekněze pochopil, že správce není ten, kdo tahá za nitky. Zdá se, že celý proces je komplot vyšší instance, samotného velekněze a církevních představitelů. A s tím nic nezmůžeme.“ „Sakra, ani jsem ti nenabídl jídlo a něco k pití, musíš mít hlad a žízeň,“ zastyděl se kat a odešel něco připravit. Po chvíli oba muži seděli u stolu a pojídali studené uzené maso a zapíjeli je červeným vínem. „Ani já nemám nejlepší zprávy,“ pronesl do nastalého ticha Seken. „Samozřejmě jsem tu neseděl se založenýma rukama a celý den jsem obíhal lidi, o kterých jsem se domníval, že by nám mohli pomoci. Když jsem ale řekl slovo čarodějnice, všichni se stáhli. Lidé se bojí, proti mocné církvi nikdo nepůjde,“ pokračoval starosta. „Takže jsme v tom sami. Doufám, že to také nevzdáš,“ zeptal se kat. „Blázníš, jak tě mohlo něco takového napadnout?“ „Jdu se umýt a vyspat a pak zkusím něco vymyslet. Časoně jsem hodně dlužen, je to obětavá a chytrá žena, občanka tohoto města a já stále jeho starostou. Dokud budu žít, tak to nevzdám.“ „Jestli se Časoně něco stane, tak toho inkvizitora vlastnoručně zabiju,“ dodal odhodlaně kat a s tímto slibem se oba přátelé rozešli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272271
Podzemí / minulost
99
PODZEMÍ / minulost Když ti někdo pomůže, je tvoje povinnost mu pomoci. Když ti někdo ublíží, neměl by se divit, že mu to oplatíš. Kdysi v minulosti, tak dávno, že už žádný přímý účastník té doby a ani jeho přímý následovník, není naživu, přebýval v útrobách skal národ trpaslíků. Hloubil v podzemí ohromná skalní města, do nichž se žádný z lidí neodvážil. Podzemí jim poskytovalo nejen bezpečný domov, ale i značné bohatství. Díky těžbě zlata a drahých kamenů byli trpaslíci bohatí a mocní. Navzdory tomu však museli často opouštět své domovy a vydávat se nahoru na zem, kde na ně sice číhala různá nebezpečí, ale krajina byla tak magická a příroda překrásná. Postupem času přibývalo těch, kteří se rozhodli pod zem už nevracet a raději se usadili na zemi, kde žili společně s lidmi. A přišel den, kdy podzemí opustili poslední trpaslíci. Jediná vzpomínka na dávné časy, kterou Ran a Run měli, byl skalní otvor za jejich vesnicí. Ten kdysi sloužil jako větrací šachta, v současnosti jím trpaslíci někdy spouštěli do podzemí osoby, které závažným způsobem škodili jejich národu. Bratři byli po dlouhé době první, kteří se vrátili dolů do míst, kde žili jejich předci... Run ležel na studené vlhké zemi a smutně pozoroval plošinu mizející nahoře v komíně. Dobře si uvědomoval, že jeho předci nechtěli, aby kdokoliv navštěvoval jejich dávný domov, a proto všechny východy zničili. Odsouzenci tu měli zemřít hlady a žízní a stejný osud čeká i na ně. Pomalu se zvedl ze země, podvědomě si očistil kalhoty a opřel se zády o zeď. Podíval se napůl vyčítavě, napůl zdrceně na svého bratra a řekl: „Tak a jsme v řiti. Měli jsme se nechat zajmout, než pomalu chcípat tady v podzemí.“ Ran, který se teprve zvedal, chtěl odpovědět, ale někdo ho předběhl: „Máš pravdu, že jste v pěkný bryndě.“ Oba trpaslíci se rychle otočili směrem, odkud
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272271
100
Podzemí / minulost
přicházel hlas. Viděli však jen černočernou tmu. Pevně stiskli své sekery a připraveni se bránit čekali, kdo se před nimi objeví. Chvíli se nic nedělo, ale oba bratři cítili, že tu s nimi někdo je. Náhle do světelného paprsku pronikajícího sem shora, vstoupil muž. Byl asi o třetinu vyšší než trpaslíci. Měl dlouhé černé vlasy, které mu padaly na ramena, a stejně dlouhé vousy. Byl velice hubený a téměř nahý, oděný pouze do cárů původního šatstva. Musel být poměrně starý a z výrazu očí bylo zřejmé, že toho hodně zažil. Byl spíš zvědavý, než že by se bál nových návštěvníků. Všichni tu stáli a se zájmem se pozorovali. Snažili se vyhodnotit vzniklou situaci. „Už jsem dlouho neměl návštěvu. Zdá se, že trpaslíkům došli nepřátelé, tak se začali do podzemí strkat navzájem,“ zasmál se neznámý. „Nejsme vrazi ani zrádci, utíkáme jen před Zuny,“ řekl Ran. Run se na něj zle podíval a on si uvědomil, že to říkat neměl. „No, to jste nezvolili zrovna nejlepší cestu,“ řekl muž. „Jak je možné, že jste živ?“ neodpustil si Ran. „Tak dost, otázky tu klademe my,“ ozval se ze tmy další neznámý hlas a znenadání se před bratry vynořili čtyři muži vypadající podobně jako prvý. „Odevzdejte nám své zbraně,“ pokračoval nově příchozí. Run se usmál: „Na to zapomeňte, museli byste nás zabít, abyste získali naše sekery.“ „To také uděláme,“ řekl jeden z nově příchozích mužů a vystrčil před sebe své kopí na důkaz, že to myslí vážně. „Tak dost, nikdo se zabíjet nebude. Trpaslíci nás sem sice dostali, ale jsou také jediní, kteří nás můžou dostat ven. Nezapomeňte, že tenhle labyrint postavili jejich předkové,“ pronesl zvýšeným hlasem prvý muž. „Máš pravdu. Jste schopni nás dostat ven?“ zeptal se jeden z nově příchozích. „To nevíme. Samozřejmě chceme ven, a kdo chce, může jít hledat cestu s námi,“ řekl Ran, ale v duchu si uvědomil, že to bude nejspíš marné. „Dobrá, připravíme se a potom okamžitě vyrazíme směrem k bráně,“ zavelel druhý muž a skupina se vydala do nitra opuštěného trpasličího města. Oba kováře překvapilo, že po chvíli, kdy jejich oči uvykly všudypřítomné tmě, jsou schopni v hlavních chodbách identifikovat siluety jednotlivých postav. Zjistili, že ve stropech jsou zasazeny kameny, kte-
Ukázka elektronické knihy