GARY PAULSEN · DIVOK Á PUSTINA
Dlouho na něho zírám. Můj zmatený mozek ho považuje za další halucinaci, a tak čekám, až zmizí. Jenže on nemizí. Snažím se umlčet chlápka na saních, protože mám strach, že bizona naštve. Naštvaného bizona jsem nikdy neviděl, ani jako halucinaci, a nechci s tím teď začínat. Bizon mi připadá velký jako stodola a mně zvolna dochází, že psi by se nezastavili kvůli mé halucinaci. Ten bizon je skutečný. Na Spáleništi žije stádo opravdových bizonů a tenhle býk přede mnou vážně stojí a sklání hlavu k Wilsonovi, mému vůdčímu psovi, a očichává ho. Wilson je fajn pes a moc milý, ale pitomější zvíře byste nenašli. Zavolám na psy a ti býka obejdou. Překvapí mě, že muž usazený na saních k tomu nemá žádnou připomínku, ačkoliv bizona míjíme ani ne o metr a půl a klidně bychom se ho mohli dotknout. Nic nám neudělá, je velmi mírný. Později se doslechnu, že nějaký muž usnul na Spáleništi vedle saní, když jeho psi odpočívali. A když se probudil, stál nad ním rozkročený bizon a očichával mu nos. Vyprávěl o tom beze stopy strachu v hlase a stěžoval si, že bizonovi strašně páchlo z huby. Nakonec se ukázalo, že je pro mě Spáleniště příliš velké sousto. Zrovna jsem se ubíral přes rozsáhlou mýtinu měřící napříč několik kilometrů, když začalo sněžit a vítr se rozfoukal tak prudce, až jsem neviděl psy před sebou, jen tu a tam předek saní, a neměl jsem ponětí, kudy vede trať. Wilson se ztratil a začal bloudit. A protože neviděl cestu, po které by se vydal, odbočil doprava a širokým obloukem vyrazil do křoví. Já neměl o ničem ponětí, dokud jsme nedorazili do uzavřeného kaňonu a nemohli pokračovat dál. Tehdy mi došlo, že jsme se ztratili. Ze stezky jsme se odchýlili o dobrých padesát šedesát kilometrů, a aby 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272270