LIZ TYNEROVÁ
otec uviděl, až se vrátí z procházky. Hrabě nebyl zlý člověk, ale měl právo vybírat si své nájemce, a pokud se mu někdo znelíbil třeba jen tím, že nechodil dost často na nedělní bohoslužby, musel z jeho panství odejít. Její otec se vrátil z procházky, ometl si boty koštětem a vešel dovnitř. V této chvíli si v proudu ranního slunce pronikajícího oknem všimla, že má začervenalé oči. Takhle zničeného ho viděla jen po smrti své matky, a pak když zemřel drahý pan Scroggins, tatínkův nejbližší přítel. Nedokázala se přimět, aby mu řekla pravdu. Přesto se to bude muset brzy dovědět. Bude totiž třeba přečíst v kostele ohlášky. „Musím tě požádat o prominutí, Beko,“ řekl, zvedl lžíci s ovesnou kaší k ústům, ale pak mu ruka znovu klesla. „Máme velké štěstí, že jsme přišli na to, kdo je doopravdy ten člověk, než ses za něj provdala. Odpusť mi, že jsem mohl dopustit, aby se někdo tak nezdárný dostal do tvé blízkosti. Ale teď je u svého otce. Naprosto nechápu, jak může tak dobrý a čestný muž jako náš hrabě mít takového potomka.“ „Tatínku,“ ochutnala kaši a zjistila, že je přece jenom načichlá spáleninou. Polkla sousto. „Vždyť jsi nemohl vědět, kdo to je.“ „Myslel jsem si…“ Zhluboka se nadechl a zdálo se, jako by ho úsilí mluvit oslabovalo. „Pokládal jsem ho za vhodného manžela pro tebe. Byl jsem sobec. Viděl jsem jen to, co jsem chtěl vidět. Pokládal jsem to za dobré řešení pro nás všechny.“ „Poskytl jsi útočiště muži, kterého jsi pokládal za vikáře a který utrpěl zranění. Jednal jsi správně.“ „Zmínil jsem se hraběti, že jsem se modlil za to, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272219
FALEŠNÝ VIKÁŘ
aby byl nový vikář vhodným manželem pro moji dceru. Věděl jsem, že měl v úmyslu… vybrat pro ten úřad svobodného muže.“ „Jen se staráš o moji budoucnost.“ Ta kaše chutnala jako vnitřek kamen. Podívala se do kastrolu. „Zkazila jsem snídani.“ Starý vikář kaši také ochutnal. „Je dobrá. Není na ní nic špatného, jen má trochu silnou chuť.“ Dívala se na svůj nepovedený žmolkovitý výtvor. „Musím ti něco říct.“ „A já tobě také.“ Hruď se mu rozšířila, jak se pomalu nadechl. „Byla v tom také moje hrdost, Rebeko. Hrabě řekl, že je načase, abych odešel do penze, a že se o nás oba postará, ale mně se přesto nechtělo odejít. A tím jsem téměř způsobil neodčinitelnou…“ „Tatínku…“ pokusila se zastavit proud jeho řeči, ale její vlastní slova se jí vzpříčila v hrdle. „Dovolil jsem, aby má přání převážila nad božím plánem,“ pokračoval. „Teď se ve vesnici usadí nový vikář ve věku vhodném na ženění. Skutečný vikář. Žádné jiné stavení se pro něj nehodí, jedině tohle. Dá se odsud snadno dojít ke všem obyvatelům osady. Vikář potřebuje být nablízku svým ovečkám. My dva se odsud vystěhujeme. Tak to bude správné.“ Shlédla k pokažené kaši a pak zvedla pohled k otci. „Já se ale provdám za mladého hraběte.“ Její otec se málem zadusil kaší. Vyskočila, aby ho uhodila do zad. „To ne, Rebeko,“ vydechl a vzhlédl k ní uslzenýma očima. „Ne. To nesmíš udělat.“ Znovu se rozkašlal, protože mu zaskočilo. „Byla jsi tady příliš chráněná, žila jsi v ústraní. Vůbec nevíš, jakých zlých skutků je takový muž schopen. Nesmíš se zavázat ke vztahu k někomu, kdo o tebe nebude láskyplně pečovat.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272219
LIZ TYNEROVÁ
„Ale tati. Musím to udělat.“ „Ne!“ Vstal a ukázal rukou směrem k sídlu hraběte. „On zničí všechno, co je v tobě dobrého.“ „Pak tedy má dobrota nesahá v mém srdci moc hluboko.“ „Je úplně jedno, jak hluboko sahá, když ti takový člověk tvé srdce zlomí a pošlape.“ „Nemyslíš si, že jsem dost silná, abych takovou zkoušku vydržela?“ zeptala se spíš sama sebe. „Neměla by ses vůbec dostat do tak riskantní pozice. Teď musíš být především odhodlaná a mravně silná. Musíš chápat vlastní hranice a nikdy se nepřiblížit k okraji propasti. Můžeš si připadat dost silná, aby ses k tomu srázu přiblížila, a možná to tak opravdu je. Ale také se ti může utrhnout převis pod nohama. Já ti to manželství zakazuju, Rebeko.“ Počkala, až svěsí ruce. „Už jsem se rozhodla. A ne teď, už dříve. Zaslíbila jsem své srdce a musím v tom pokračovat.“ „Nejde o skutečné zaslíbení, dokud se nebudou číst ohlášky a nevysloví se to před lidmi.“ „Tak tedy přistoupíme k ohláškám. Chci, abys ten obřad vedl ty. A chci si na svatbu vzít ty šaty, které mi ušila maminka.“ Zavrtěl pomalu hlavou. „To nedokážu. Bude to muset provést nový vikář.“ „Vzpomínám si, jak ti maminka říkala, jak pyšná by byla, kdyby věděla, že mě budeš jednoho dne oddávat ty.“ „Rebeko. To ode mě žádáš opravdu příliš.“ Sevřel obě ruce lehce v pěst. „Tatínku.“ Vzala ho za ruku zkřivenou stářím a zjizvenou prací na poli, kterou prováděl společně se svými farníky. „Prosím tě o to.“ 100 Ukázka elektronické knihy