Dávat najevo své emoce, či nikoliv
Dávat najevo své emoce, či nikoliv Stojím u pultu se zákusky. Jsem na řadě, za mnou nikdo nestojí a najednou se přiřítí k pultu cizí žena, stoupne si přede mne a poručí si zabalit jeden vdoleček se šlehačkou. Mám chuť jí říci, že předbíhá a že jsem tu byla dřív. To je přirozenost, která se chce projevit bez ohledu na to, co tomu řekne okolí. Ale mé druhé já – rozum mi řekne: „Vždyť chtěla jen jeden vdoleček, tak to nech být.“ Nikam jsem nepospíchala, a tak jsem si řekla, že počkám. Jenže prodavačka balila paní vdoleček stejně dlouho, jako by balila deset zákusků. Měla jsem dostatek času si přemýšlet o tom, jak se cítím. Vůbec jsem se necítila dobře, moje duše byla nespokojená, že jsem si nechala od paní líbit to, že nejedná v řádu, a klidně mě předběhne, a já na to nic. ✥✥✥
V ten samý den večer jdeme s přítelem do divadla. Je to takové malé divadélko, kde jsou židle umístěné okolo stolu. Sedíme u stolu, přijde cizí žena a židli si dá těsně přede mne, takže nemám žádný prostor na nohy a cítím se stísněně. Ohradím se: „Mohla byste si dát tu židli dál?!“ Paní ji v klidu posune dál ode mne, a ještě se mě zeptá, zda je to takto v pořádku. Cítila jsem se dobře a měla dobrý pocit z toho, jak paní zareagovala na moji žádost. ✥✥✥
❤
~ 97 ~ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272204