98
LOUISE FULLEROVÁ
Luis cítil, jak se mu stáhly svaly. Co tady k čertu dělá? Myslel, že je sám. Očividně soudila to samé. „Nevěděla jsem, že jsi tu. Měla jsem dojem, že pracuješ na pevnině.“ Luis na ni němě zíral a krev mu zpívala v uších. Po jejich katastrofálním polibku se zařekl netrávit s ní víc času, než je bezpodmínečně nutné a mistrně se jí vyhýbal. Dokonce kvůli tomu sjednal schůzku s kolegy na pevnině. Stáhl ústa. Kdyby to nebylo tak hrozné, připadal by si směšně! Odjel kvůli údajné práci. Ve skutečnosti na ni chtěl zapomenout. A nevedlo se mu ani jedno. Nedokázal zaplašit její jméno, tělo, tvář, ani hlas, protože ji měl v hlavě. Cítil ji v ústech a vznášela se mu v krvi tak, jako on plaval v tůni. Paměť i tělo byly odhodlané mu ji při každé příležitosti připomínat, ale spikly se proti němu i květiny na stole. Připomínaly mu ji vůní, takže během oběda několikrát zaváhal, co chce říct. Zaťal zuby. Pokoušel se zůstat stranou, ale nešlo to. Potřeba ji vidět a být jí nablízku zůstala hluboko uvnitř jeho těla, silná a neklidná, jako ryba na konci vlasce. Přestože chápal, že návrat na ostrov znamená přiznání slabosti, přijel zpátky. Ale vidět ji… a tady… Náhle se mu nedostávalo dechu. Tohle místo pro něj bylo prakticky svaté. Tady ho Bas naučil potápění. Když seděli na skále, ochutnali první a zároveň poslední cigaretu. Vždy se tu dělili o obavy a naděje. Teď zde byl s Cristinou. Se ženou, které plně nedůvěřoval. Přesto mu tolik připomínala bratra, nejen krásou, ale i lehkými vztahy s lidmi, včetně jeho rodičů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272189
PEVNOST NA OSTROVĚ
99
Obvykle se ve společnosti mimo nejužší rodinu a dlouholeté přátele chovali docela formálně a zdrženlivě, ale Cristinu si oba zjevně oblíbili. Vedle nich působila mile. Mohl ji podezírat z vypočítavosti, když se Sofií a Agustem tak sladce rozpráví, jenže ji viděl i s Pilar a Gregoriem, postarším a úplně hluchým správcem. Jednala s nimi se stejnou lehkostí a empaticky. Za ním se vlny hlasitě tříštily o skaliska. Když si uvědomil, jak náhle ztichl a ztuhl, odkašlal si. „Rozhodl jsem se vrátit dřív…“ Uvědomil si, že neměl důvod pro časný návrat, alespoň ne takový, o který by se chtěl podělit s Cristinou. Také neuvážil, jak si jeho nové plány může vyložit. „Zítra jsem plánoval schůzku s případnými investory, ale můj tým ještě pracuje na složce, takže…“ Ztichl a Cristina k němu bezvýrazně vzhlédla. „Jaké složce?“ „Na prezentaci pro investory, která představí zásady firemní strategie, provedení a podmínky vkladů…“ „Oh… aha…“ Sledoval, jak pomalu přikývla a zaťal zuby. Z nějakého důvodu si přál, aby nezačali mluvit o práci. Možná proto, že na sobě měl jen plavky a ne oblek… nebo se mu to teď kupodivu nezdálo důležité. Chtěl ukázat, že jeho život netvoří pouze schůzky a oběžníky. Střetl se s ní očima. „A pochopitelně jsem si chtěl zaplavat.“ „Vážně?“ vyskočila jí brada a překvapeně vykulila hnědé oči. „Je to takový šok?“ Nespustil z ní zrak a vzduch mezi nimi jako by pulzoval.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272189
100
LOUISE FULLEROVÁ
Cristina zamrkala. „Tedy ano… tak trochu. Chci říct, že jsem tě od příjezdu neviděla bez obleku. Napadlo mě, že možná nechodíš na pláž, neplaveš nebo se nechceš namočit.“ Nenápadně pohlédla na pruh jemných tmavých chlupů, mizející v šortkách, a pokoušela se nevzpomínat, co se nachází níž. „V Segovii jsem pěkně promokl,“ řekl tiše. „Nebo jsi zapomněla?“ Ne, nezapomněla. Vybavila si, jak v jejím pokoji stáhl nasáklé tričko a cítila, že jí začal tep bláznit. Zavrtěla hlavou a čekala, až jí puls zpomalí, než odpoví. „Ani náhodou.“ Teplý vítr si pohrával s konečky jejích vlasů. Vděčná za vyrušení z rozhovoru sklonila hlavu, uchopila nezvladatelné vlasy a promluvila tak klidně, jak dokázala. „Omlouvám se, že jsem tě vyrušila při plavání. Jen jsem se potřebovala proběhnout a… každopádně ti uhnu z cesty…“ Na chvíli myslela, že jednoduše přikývne a vrátí se k tůni, ale mlčky jí hleděl šedýma očima upřeně do tváře. „Proč sis potřebovala zaběhat?“ řekl nakonec. Stáhlo se jí hrdlo. Dobrá otázka, ale odpověď nebyla prostá. Vyschlo jí v ústech a jak hrála o čas, pokrčila rameny. „Já nevím… je tu tak krásně a běhám ráda.“ Luis na ni zíral. Jeho otázka byla docela neškodná. Přesto se zdála nejen vylekaná, ale dokonce zdrcená. „Je tu velice krásně a těší mě, že ráda běháš,“ řekl pomalu. „Jenže neodpovídáš na mou otázku. Proč sis potřebovala zaběhat?“ Cristina cítila, jak v ní narůstá povědomá panika. Ukázka elektronické knihy