98
LOUISE FULLEROVÁ
Luis cítil, jak se mu stáhly svaly. Co tady k čertu dělá? Myslel, že je sám. Očividně soudila to samé. „Nevěděla jsem, že jsi tu. Měla jsem dojem, že pracuješ na pevnině.“ Luis na ni němě zíral a krev mu zpívala v uších. Po jejich katastrofálním polibku se zařekl netrávit s ní víc času, než je bezpodmínečně nutné a mistrně se jí vyhýbal. Dokonce kvůli tomu sjednal schůzku s kolegy na pevnině. Stáhl ústa. Kdyby to nebylo tak hrozné, připadal by si směšně! Odjel kvůli údajné práci. Ve skutečnosti na ni chtěl zapomenout. A nevedlo se mu ani jedno. Nedokázal zaplašit její jméno, tělo, tvář, ani hlas, protože ji měl v hlavě. Cítil ji v ústech a vznášela se mu v krvi tak, jako on plaval v tůni. Paměť i tělo byly odhodlané mu ji při každé příležitosti připomínat, ale spikly se proti němu i květiny na stole. Připomínaly mu ji vůní, takže během oběda několikrát zaváhal, co chce říct. Zaťal zuby. Pokoušel se zůstat stranou, ale nešlo to. Potřeba ji vidět a být jí nablízku zůstala hluboko uvnitř jeho těla, silná a neklidná, jako ryba na konci vlasce. Přestože chápal, že návrat na ostrov znamená přiznání slabosti, přijel zpátky. Ale vidět ji… a tady… Náhle se mu nedostávalo dechu. Tohle místo pro něj bylo prakticky svaté. Tady ho Bas naučil potápění. Když seděli na skále, ochutnali první a zároveň poslední cigaretu. Vždy se tu dělili o obavy a naděje. Teď zde byl s Cristinou. Se ženou, které plně nedůvěřoval. Přesto mu tolik připomínala bratra, nejen krásou, ale i lehkými vztahy s lidmi, včetně jeho rodičů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272189