v mozku. To potřebovala. Trhal všechno, i její vztek. Co mu mohla vyčítat? Ona chodila na rande s tím zakomplexovaným Davidem, ona se bála být sama. A nechala Ozara samotného a opuštěného v cizí zemi. Viděla občas jeho zkoumavé pohledy, ale nechtěla to řešit. Byla tak nějak podivně zamilovaná. Opilá. Úplně mimo. Co by mu mohla vyčítat? Na parkovišti u řeky bylo prázdno, jen její auto bubnovalo v řevu rapu po celém přilehlém prostoru. Až teď si ho všimla, muž, vyšší postava, stál u jejího auta. Ani se nevyděsila. Otevřela dveře, bylo ji fuk, co se stane. Byl to ten muž z parku, strach jí stlačoval hrudník. Ten muž v kožené bundě! Teď má nějaký kabát, ale je to on. „Paní Kristýno, zahlédl jsem vaše auto a ta hudba, děje se něco?“ měl celkem normální hlas. „Co tady děláte? Hledáte mě?“ snažila se nedat znát přiškrcený hlas a strach. Někde tady má paralyzér, který ji Ozar kdysi pořídil. Ale kde? „Musím vám to říct. Pustíte mě dovnitř?“ Co teď? Co má dělat? Kde má mobil? Panikařila. Muž si už sedl vedle ní. „Tenkrát v parku, pamatujete, jste se mě ptala na nějaký anonymy. Tak jo, posílal jsem je já. Abyste odjela.“ „Proč bych měla odjíždět? Proč jste mě strašil? To nemyslíte vážně?”
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS272066