Oleg se zvedl, popadl fixu a připsal ještě číslici tři, symbolizující dívky z Vorkuty. Podtrženo a sečteno tu bylo padesát šest pohřešovaných osob. Číslo tak neuvěřitelné, že člověk nevěděl, zda má cítit nenávist k pachateli nebo spíše k systému, který mu to bez povšimnutí umožnil. Jakmile všichni překonali prvotní šok a vstřebali vážnost toho objevu, začali třídit jednotlivé poznámky, data, jména a ostatní i sebemenší drobnosti, které jim archiváři nadiktovali. Všechny případy spojovaly základní faktory. Dívky byly vždy ve věku mezi šestnácti a pětadvaceti lety, bydlely s rodiči, a všude figuroval podivný vzkaz v podobě ústřižku vlasů. Pohřešované se nikdy nepodařilo najít a většina z těch případů byla po určité době odložena. Třetina dokonce uzavřena jako útěk od rodičů. Jak typické pro Sovětský svaz. Žádní svědci, žádné stopy, žádná těla. Nejstarší a pravděpodobně první případ sahal až do roku 1965. Ilja měl tudíž pravdu a pachateli skutečně bylo okolo padesáti. Některé roky byl činný více a některé zase vůbec. Jedno však bylo jisté, působil tu již téměř třicet let. Nepochopitelné, ale skutečné. Jeden rozdíl přece jenom objevili. Oběti z okolních oblastí byly vždy z nějakého vzdáleného statku. Nikdy nepocházely z městských částí. Otázka tedy zněla, proč po tolika letech změnil oblast působení? Proč svoji zvrácenou zálibu přesunul do města? Jakým způsobem si vybíral svoje oběti? Otázky, které zatím neměly odpovědi, a Jurijovi i celému týmu ustavičně nahlodávaly mozkovou kůru.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271975