‚Vidíš co je tu kamarádů? Jenom je musíš hledat!‘ řekl. A já si pomyslel: ‚Tak takhle to je jednoduché!‘ Představ si to, Karle! Roky a roky jsem byl sám. A teď jsem měl najednou šest nových kamarádů! Stačilo se jen rozhodnout, že něco změním.“ Karlík se rozhlédl. Kolem stolu bylo osm židlí, každá ozdobená jiným barevným čalouněním. Teď už tomu rozuměl. Každý z přátel měl tady u stolu své místo. Jako by si rukou musel ověřit, co vidí, sáhl si pod zadek. Židle, na které seděl, byla zatím jen dřevěná. Bez čalounění. Připravená zřejmě pro dalšího přítele, kterého mohou potkat. Spokojeně se usmál. Teď měl v srdci naději. „Dnes při stěhování jsem v domě viděl tři kluky. Sledoval jsem je, aby mě neviděli, protože jsem se styděl. Nevěděl jsem, jestli by si se mnou chtěli hrát. Předháněli se, kolik schodů vyjdou na jeden krok. ‘Podívej, jak mi to jde! To nic není! ‘, pokřikovali na sebe. Soutěžili, kdo bude nahoře dřív, když budou brát schody po dvou. ‘To já zvládnu i tři, koukej!‘, vytahoval se jeden z nich. Jak se na hru soustředili, narazili do jednoho chlápka, co stěhoval křeslo. Ten je poslal 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271969
hrát si až do posledního patra. Ať mu prý nepřekáží pod nohama! Kluci se tedy vytratili. Než mi zmizeli z doslechu, slyšel jsem ještě, že zkouší brát schody po čtyřech. Hádali se, jestli je fér držet se při tom zábradlí a ručkovat po něm. Byla by s nimi legrace. Jen jestli by chtěli se mnou kamarádit? Musím se jich zeptat.“ Černokněžník se ke Karlíkovi naklonil: „Ano, jen se zeptej, Karlíku. Je to tak, jak mi prozradil můj přítel Červenokněžník. Kamarády máš všude kolem sebe. Blíž, než se možná zdá. Musíš se jen dívat a hledat je. A když je najdeš, naslouchat a chtít jim porozumět.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271969
LÍTACÍ SEN Ve druhém patře čeká andělíčka poslední návštěva. Tam bydlí Franta a právě nemůže usnout. Vrtí se v posteli, jak kdyby ho blechy štípaly. Rozčiluje se úplně zbytečně na shrnuté prostěradlo, jako by za to mohlo. „Hernajs!“ uleví si. Svoje tělo převalí snad už po sté z boku na záda. Na břicho, na druhý bok a zase zpátky. „Já se pominu! Ne a ne usnout!“ slyší malý andílek jeho podrážděné bručení. „To se dalo čekat. Jak by také mohl spát? Vždyť se dnes stalo tolik úžasných věcí! Od té doby, co se s mámou a tátou
100 Ukázka elektronické knihy