Rafaelova škola - Písně sirén (Ukázka, strana 99)

V tajemném snovém oparu Patrik silně znervózněl, přejížděl očima řady kamenů ležících mezi stromy a potom se znovu zahleděl směrem, kde jim zmizel muž v džínách. Zamračil se. „Pokud tihle lidé vidí nebo cítí tu zvláštní anomálii a dobrovolně do ní vstupují a vystupují, co je to za lidi?“ „Co jsem o nich zjistil, to vám povím až u nás doma. Za chvíli se bude stmívat, radši bychom odsud měli zmizet,“ zašeptal Honza.

Hluboké vlhko a stíny čarovaly tajemnou atmosféru a slunce rychle klesalo. Cestou k autu, zatímco archeolog probíral se svou tetou pouze druhy hub, které tady pravděpodobně rostou, Petr přemýšlel, že udělal chybu. Snad i ta vůně přicházejícího večera, kdy stromy mění své dýchání a na kraj sedá smutná nostalgie, způsobila, že začal klesat na duchu. Chtěl jsem najít Fany a zatím se může stát, že prozradím svou dceru. Ten chlap vypadá jako sympaťák, ale co by asi udělal, kdyby se dozvěděl, že Marinka chodí na Rafaelovu školu?

A kdybych tak věděl, co si teď myslí Patrik. Všechno se nám doma podařilo utajit. Uchránit Marinku. A já to teď takhle...

Mlčky nasedl s ostatními do auta. Už mlčel i archeolog. A Petr měl pocit, že se za nimi dlouhé stovky metrů táhne od kamenných řad to zvláštní bezčasí, které tam pociťoval.

Teprve dole na silnici směřující ke Kounovu a pak dál do Milostína archeolog obrátil řeč zpátky k tomu, co viděli. „Když tak přemýšlím, kde bych začal vyprávění o těch lidech a jejich mizení, vzpomněl jsem si na jednu americkou archeoložku, která k nám na univerzitu přijela v době, když jsem studoval doktorát. Byla to taková upovídaná dáma, přijela kvůli vykopávkám z doby halštatské, prostě ji zajímala pravlast Keltů. Vozil jsem ji a svého profesora, který se jí věnoval, po Čechách sem a tam.

Přála si vidět na vlastní oči místa, kde došlo k nejvýznamnějším 91 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271941

Rafaelova škola – Písně sirén objevům. Zpočátku mě rozčilovala, jak za mnou na zadním sedadle pořád něco vyprávěla tou svou emerickou angličtinou a profesor ji občas nesměle doplnil svou českou angličtinou.

Naštěstí čím víc času jsme trávili na cestě a čím víc míst jsme navštívili, nejen archeologických nalezišť, ale taky města a památky, tím byla paní profesorka nápadně tišší a tišší. Potom jsme projížděli lesy tady v kraji a otevřel se před námi výhled. Ani nevím, kde přesně jsme to byli. Paní profesorka mi najednou zaklepala na rameno a požádala, jestli bych mohl zastavit. Překvapilo mě, že mluví šeptem, říkal jsem si, že díky bohu asi nakonec ztratila hlas a bude až do Prahy zticha.

Paní profesorka se chvíli dívala do krajiny a pak se rozplakala. Já i profesor jsme na ni koukali, mně osobně bylo neskutečně trapně, nevěděl jsem, jak reagovat, ona se omlouvala a pak řekla něco, čemu jsem se tenkrát jako mladý v duchu smál. Ale po letech a zvlášť při setkávání se záhadami, které tady kolem nás jsou, na ni často vzpomínám. Tenkrát totiž řekla: ‚Od chvíle, kdy jsme přistáli na letišti, mám pocit, že se pohybuju ve snu. Když jsem byla malá, věřila jsem, že takhle má vypadat svět. Vysnila jsem si tuhle krajinu a teď v ní jsem a bojím se, že se probudím a ta pohádka zmizí.

Cítíte ten tajemný snový opar?‘ Říkal jsem si skepticky, že kdyby paní profesorka znala naše problémy, tak by takhle nemluvila. Ale skoro po třiceti letech zkušeností s naší zemí, s touto krajinou myslím, že měla pravdu. Víc vám řeknu u nás doma. Už tam budem.“ Na prahu domu je přivítala Honzova manželka. V nostalgické chladné vůni podvečera zazářila v oranžových batikovaných šatech jako zjevení. „Můžu vám nabídnou pizzu. Z mrazáku,“ zvala je dál, aby mohli pokračovat v rozpravě.

92 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271941

V tajemném snovém oparu „Doufám, že jste byli na kamenech opatrní. Já těm místům nevěřím, s Honzou jsem se tam vydala jen jednou, a to když byly naší holce dva roky. Vůbec nechtěla jít po svých, pořád jsme ji museli nést. Vypadalo to, že se něčeho bojí. A to jsme ani nedošli do těch míst, jak v nich mizí ty lidi,“ zvedla ukazováček a zmizela v kuchyni.

I přestože vládl teplý podvečer, Honza pečlivě dovřel okna v obývacím pokoji, zatáhl a teprve potom usedl se svými hosty a znovu se vrátil ke slovům americké profesorky. „Asi vám nemusím říkat, že kdyby Heinrich Schliemann nevěřil Homérovi, nikdy by Tróju nevykopal. Já si z toho vzal poučení, že pověsti a prastaré pohádky není možné podceňovat. Myslím, že vám neřeknu nic nového, když vám připomenu pohádky od Němcové a Erbena, ve kterých se hrdina, často Honza jako já, dostane někam do podzemí, do jiného světa, třeba k rohatým čertům a podobně. V jiných pohádkách a pověstech se zase lidé dostávají do skal a jeskyní k pokladům. Přiznám se, že jsem nikdy nenašel odvahu se za těmi lidmi na řadách vydat, takže nevím, kam vstupují.“ „A já doufám, že se za nimi nikdy nevydáš, nerada bych byla tak brzy vdova,“ ozvalo se z kuchyně. „Nevydám, neboj, na to se mám moc rád,“ odpověděl Honza manželce a potom pohlédl na své hosty. „A taky nevím, jestli se dá říct, že ti, co na řadách mizí, jsou lidé.“ „A kdo by to pak byl?“ podíval se na něj Patrik stále více znepokojený i tím, že Petr zachovává kamennou tvář.

Z kuchyně se začala linout vůně ohřívané pizzy a Petr si uvědomil, jak za to podivné odpoledne vyhládl. Zároveň se mu do pocitu hladu míchal strach, že Honza nyní odhalí elementály. Váhal, jestli se nezvednout, nepoděkovat a neodjet, ale pak si uvědomil, že naopak právě takovým chováním by byl nápadný.

93 Ukázka elektronické knihy