„Jen račte dál, Mʼsieur Alcée.“ Jeho i vlastní hlas ji zaskočily, jako by se ocitla v polospánku, a popadla Bobinôtovu vestu. Alcée cestou uchopil kalhoty a sáhnul po Bibiho sáčku s prýmky, které málem odnesl náhlý poryv větru. Bouřku zamýšlel přečkat na verandě, brzy se ale ukázalo, že to už by klidně mohl zůstat venku: voda bičovala prkna v souvislých provazech a on vešel do domu a zavřel za sebou dveře. Dokonce bylo nutné něco pod ně strčit, aby dovnitř nenatekla voda. „No to je páni slejvák! Už dobré dva roky jsem nic podobného neviděla,“ vykřikla Calixta, zatímco smotávala kus pytloviny a Alcée jí ho pomohl vecpat do škvíry na prahu. Měla o něco zaoblenější postavu než před pěti lety, kdy se vdala, ovšem na elánu jí to neubralo. Pořád měla vlahé modré oči, a plavé vlasy zpřeházené větrem se jí na skráních a u spánků kroutily ještě neposlušněji. Prudký déšť bubnoval na nízkou doškovou střechu s rachotem, jenž hrozil, že si vynutí vstup a utopí je. Stáli v jídelně – v obývacím pokoji – prostě ve společně užívaném prostoru. Vedle se nacházela ložnice s Bibiho pohovkou u manželské postele. Dveře byly otevřené dokořán a celá místnost s obrovitým bílým ložem a zavřenými okenicemi vypadala tajemně neurčitě. Alcée se rozvalil v houpacím křesle a Calixta z podlahy nervózně sebrala pohozené bavlněné prostěradlo, na kterém předtím pracovala. „Když to tak půjde dál, Dieux sait, jestli to vydržej hráze!“ zvolala. „Co je ti po hrázích?“ „Co vy víte! Bobinôt je v tý spoušti s Bibim někde venku – kéž by tak zůstali u Friedheimera!“ „Doufal bych, Calixto, že Bobinôt je dost chytrý na to, aby utekl před cyklónem.“ Calixta se s hodně znepokojeným výrazem ve tváři přesunula k oknu. Otřela rám, na němž se usadila pára. Vedro bylo k zalknutí. Alcée vstal a přidal se k ní; z okna se jí koukal přes rameno. Déšť se řinul v plachtách, jež bránily ve výhledu k chatrčím na horizontu a les v dáli pokryly šedivou mlhou. Nepřetržitě létaly blesky. Jeden udeřil do vysokého morušovníku na konci pole. Všechen viditelný svět zaplavil oslepující září a hrom jakoby otřásl i podlahou, na níž stáli. Calixta si zakryla oči dlaněmi a s výkřikem se zapotácela. Alcée ji objal paží a na okamžik ji k sobě křečovitě přitiskl. „Bonté!“ vyjekla, vykroutila se z jeho uvolněného sevření a o krok ustoupila, „další bude na řadě dům! Kéž bych jen věděla, kde je Bibi!“ Nedala se utišit; nechtěla si sednout. Alcée ji popadnul za ramena a zadíval se jí do očí. Když si ji podvědomě přitáhnul, dotyk teplé kůže v něm probudil dávné pobláznění a touhu po jejím rozechvělém těle. „Calixto,“ zvolal, „neboj se. Nic se nemůže stát. Do domu neudeří – kolem stojí vysoké stromy, je na to moc nízký. No tak! Tak už se uklidni, ano?“ 96 | Nova et vetera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271778