hodnotám a ideálům a není jim nepřístupná. Ale je to věc nastavení hodnot celé společnosti. A do něj zasahují svými díly a aktivitami právě i umělci. A ono okřídlené „umělče, tvoř, a neřečni!“ platí jen pro některé typy, protože na začátku všeho stojí (sebe)reflexe. Škoda že není víc tvůrců schopných takové reflexe jako Petra Hůlová. Před sto lety se narodil Jiří Orten. Kolik jsme měli takových básníků? Kolik máme sbírek, jako jsou Elegie, ten velkolepý monument vyvržený žhavým, zraňovaným a poníženým nitrem v předvečer smrti? Jeho žlutá hvězda se proměnila v hvězdu nejzářivější, nenahraditelnou a nepostradatelnou. Jeho básně jsou stvořeny pro hlasitý přednes, když jde člověk sám mrazivou nocí a nikdo široko daleko. Měl také vždy výborné interprety. Slyšel jsem jeho verše recitovat Miloše Movnara, svého spolužáka, později předčasně zemřelého herce chebského divadla, slyšel jsem Mirka Kováříka, slyšel jsem jiné, ale tady snad už přestává někdy záležet na osobě, když nás uchopí ten úchvatný proud veršů a nepustí, dokud nevzlétneme. Nerad dávám čtenářům zadání a úkoly, ale někdy to přece není od věci. Pokud jste to ještě neudělali, vyhledejte si Elegie, a přečtěte si jednu nahlas. Nejlépe Sedmou nebo Devátou, ale nesejde na tom. A pozorujte, co to s vámi provede. Doufám, že to někdo udělá. Aspoň jeden. Jedna.
Umřel Petr Holman. Píše se to špatně. Nechci přidávat další nekrolog, četl jsem už znamenité, třeba od Daniely Iwashity, Marka Vajchra či Josefa Vojvodíka. Rád bych však alespoň zavzpomínal. Petr přišel na náš ústav tuším někdy v roce 1994, ostatně dlouho zde nepobyl a vydal se zas jinam za hlasem svého srdce. Ale následující rok jsme spolu jeli na konferenci o Václavu Černém do Náchoda. Za špatné viditelnosti jsem přehlédl auto v odstavném pruhu a brzdná dráha mého favorita byla delší než naše vzdálenost. Měli jsme štěstí, nikomu se nic nestalo. Za chvíli se dostavila policie, muži zákona se přebrodili závějí střepin okolo notně pošramocených aut a otázali se: „Stalo se tu něco?“ „Vůbec nic,“ odvětili jsme. „Dobrá,“ odtušili a šli po svém. Petr mi nic nevyčítal, ačkoli o mojí vině nebylo pochyb, notně znervóznělému mi vzal volant z ruky a odvezl mě domů. Po této dramatické příhodě zmizel záhy kamsi do Indie a pak jsme se potkávali hlavně na knižních veletrzích či ve vlaku, když cestoval za rodinou do Radotína. Byl vždy stejně laskavý a dobrosrdečný a v jeho naladění i způsobu komunikace bylo něco radostného, útěšného a povzbudivého. Petr Holman byl především člověk esenciál ně dobrý. Ta smutná mezera po něm je nezacelitelná.
Jiří Zizler (1963), lexikograf a literární historik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.
96 | Bagately Jiřího Zizlera
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271777