„Kyslíku průchod uvolnit, všechny zbytky plic uhnout z cesty,“ zachrchlal Willi, když už se cítil líp. Bříškem ruky si promnul oči zvlhlé tou hroznou námahou, zavrtěl rezignovaně hlavou, opět pozvedl dopisnici, a protože už nechtěl riskovat, že se hlasitě rozesměje, spokojil se s tím, že ve svém pijáckém obličeji pohřbil náznak shovívavého úsměšku. „Zdá se, že to je něco veselého…“? „Co?“ zeptal se Willi chraplavě. „Tady ten lístek. Tomu lístku se pan poddůstojník přece směje.“ „Jakpak by ne! Dyť je to fakt k smíchu. Tomu se smíte zasmát dokonce tím svým blbým hehehe. Předveďte to ještě jednou.“ „Mám se smát?“ „Vy se přece smát neumíte, máte jen udělat hehehe.“ „Čemu?“ „Sám sobě. Ale proč to neděláte? Přikázal jsem vám to přece.“ Ordonanc se odmlčel, jako by vskrytu zkoušel hlasivky. „Tak bude to?“ Muž s povislými rameny nehnul brvou a spustil: „Hehehe, hehehe…“ „Nechte toho, probůh, to mi stačí. Akorát mi to moří ušní bubínky. A jinak můžete zase zmizet. Ale jestli se vrátíte až za tři tejdny, tak bude zle. Rozumíte?“ „Jawoll.“ „Tady, nezapomeňte svůj samopal. Je to majetek branné moci. Ten se musí chovat jako oko v hlavě. Ale vidím, že ty vaše oči… no jo. Vy jste tak dlouho slzel z těch svejch fórů, až jste úplně přestal vidět. Jak
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271741