98
PÁTÁ ELEGIE
pro diváky okolo, nesčetné mlčící mrtvé:234 Ti by pak hodili poslední, šetřené stále, skrývané stále, nám neznámé, věčně platné mince pro štěstí před konečně se v pravdě usmívající pár na ukojeném koberci?235
a improvizaci. Tím spíše, že zde bystře tvrdí (s. 124) že právě nyní ve fiktivní scéně se uskuteční onen zenit mezi „Málo“ a „Příliš“, který jsem nazval „Akorát“. 234 Výchozí představa milostného aktu ve „veřejném prostoru“ (jak se teď někdy říká), na náměstí, ale zesílil bych to na sportovní stadión, je voyeurská a pornografická. K podobným věcem dochází (či možná už jen docházelo kdysi) za sociálního schválení pouze při hromadných, svátkových karnevalech, kdy se toho navíc účastnili všichni. Nebo možná kdysi i existoval zvyk veřejné soulože panovnické dvojice, nebo alespoň její simulace v symbolické rovině. Na svatbách je ovšem tento moment naplnění manželství obklopen ceremoniemi a všichni se na něj soustřeďují, byť už nejsou jeho přímými svědky. V básni jsou milenci (a nikoli novomanželé) obklopeni opravdu diváky, vidoucími, ale neviditelnými, protože mrtvými: jsou to asi naši nesčíslní předkové, kteří vystupovali ve Třetí jako původci Libida (individuálního, každým jinak zděděného). Poznávají se ve figurách aktuálních milenců? (Proti gustu žádný dišputát, ale ani to mi nedělá dobře.) Zajímavé zobrazení údajně autentického milování zkusil Antonioni v Zabriskie Point, kde se dvojice téměř akrobaticky (v kotrmelcích a téměř saltech po svahu) miluje v pouštní krajině zmíněného „pike“, přičemž jejich osamělý akt je doprovázen souložemi desítek dalších, fiktivních párů. 235 Tak kdo je ukojen? Ne milenci sami, ale to pod milenci. Velmi důsledné použití „koberce“ od počáteční podoby jako sdíraného výskoky a dopady akrobatů, pak „náplasti“ na nebem zraněné zemi; po koberci někdy vycházejí někdy z kostela novomanželé (a po nich se házejí mince pro štěstí, konfety, rýže), tady se ale milují. Kdybych žertoval s kobercem pod milenci, je na tom dost pravdy: každý si může přijít na svoje, ale je to nakonec, v běžných podmínkách, ne koberec, ale postel, která to objektivně registruje a sčítá za oba. – Celkově na mě Pátá dělá dojem básnické paralely k Drei Abhandlungen zur Theorie der Sexualität: pudy, jejich sublimace, další tzv. zdroje sexuality (např. právě jako pohybové pouťové atrakce typu houpaček a skluzavek, sport, tělesná námaha), inverze, perverze, reaktivní výtvory, „Lust“ měnící se v „Unlust“, vytěsnění (způsobující nevědomou nechuť), ideální koitus. – Steiner celou tuto strofu desexualizuje a převádí ji na „na nádherně cítěné“ („das herrlich Erfühlte“) z Deváté, na „konturu citu“ ze Čtvrté a vůbec na cosi ryze duševního. Je to podle mě proto, že si nedovede představit sexuální akt v jeho ne snad symbolice, ale řekl bych v jeho „symptomatice“. Dělá to dojem, že milenci by měli u něj prostě imateriálně operovat v prostoru citů bez jakékoli účasti tělesného, když já to vidím, že by měli svými těly vyjádřit „city“, jež jdou nad běžné uvědomované interpresonální vztahy. Akrobati v jejich dokonalém cvičení by pro to byli na jedné straně venku, na ploše vzduchu kresleným obrazem, jednak reálným, „infantilním“ počátkem či náběhem (Rimbaud v Nezvalově překladu: „ach, buďte aspoň při koitu / jako baletky!“): naše těla jsme už používali v chůzi, tanci, sportu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS271487